Ahoj, sleduji dokumenty a nesnáším Milana Knížáka

  • 1
V přehledu nejvyšší sledovanosti letošního prvního pololetí dál vládne Nova a v ní pouze dva typy pořadů: zpravodajské a zábavné. Podle čísel se třetina až polovina národa doplazí domů, pustí Televizní noviny, aby po dnu věnovaném vlastním věcem splnila povinný díl zájmu o zbytek světa, pak slupne předpověď počasí coby plynulý předěl mezi veřejným a soukromým a následně vklouzne do stavu "sebevypnutí".

Mozek už nechce nic řešit, ničím se rozdírat a vzrušovat. Jen se osprchovat, čili bavit. Je to lidsky pochopitelé a přetaveno do programových zásad Novy logicky účinné.

Ale co dělají ostatní - přesněji ta část, jež zbude, odečtou-li se podivíni, buřiči a podezřelé existence, trávící volný čas bez televize? V anketách se onen zbytek zbytku vyznává, že sleduje dokumenty, čímž jako by snad dával najevo jistou nadřazenost. Dokumenty, traduje se, jsou přece nezáživně nudné. Někdy však stojí za to zahodit předsudky a nalézt třeba v cyklu mladých děl Starty něžnou hříčku O pořádku, videu a lásce - příběh učitelky, jež se v důchodu vrhla na amatérské filmování. Ukázka z jejího hraného pokusu, kde násilník přepadne dívku, lupič chodce a hrdina lhostejně kráčí dál, byla zábavnější než Cimrman.

I dokumenty té pozoruhodné dámy by šly klidně vysílat, k nerozeznání od běžné nabídky takzvaných profesionálů. Což už tak veselé není. Smích je i ve střihových dokumentech: lidská paměť je totiž krátká, kdežto film sklerózou netrpí. V Kouteckého snímku Havel na Hrad dnes zvoní Havlovo "budu-li prezidentem, pak jen dočasným, prozatímním" nebo Klausovy vtipy o hlasech z Maďarska, jež ho viděly na místě českého prezidenta.

Ovšem Havel na Hrad je jen ornamentem vybraným z obřího materiálu, již léta shromažďovaného na velký havlovský profil. Je otázka, kdy se sběr uzavře a zda výsledný sestřih bude tak silný jako italský snímek Federico Fellini: Nalezený autoportrét - dokument o režisérovi, jehož osobnost sálá z každé věty, i z prostého "mám vás rád, ale teď mě nechte pracovat". Na jeho velikosti neubírá ani to, že si občas odporuje, jednou káže o poslání umělce, jindy naopak o tom, že světu nechce nic sdělovat a film bere jako rozptýlení.

Být hostem Salonu plus, s tou druhou větou by Fellini, jenž točil i reklamy, narazil. V pořadu o české výtvarné scéně se naříkalo, že se umělec neuživí, stát mu nepomáhá, komerce ho ničí a lid ho nectí. Zato téma zajímavé, co všechno se dnes falšuje, zůstalo na okraji. Jedinou bezděčnou perličkou byl doklad o zvláštním úkazu jménem Milan Knížák. Výtvarníci se snad i na ulici zdraví: "Ahoj, nesnáším (miluji) Knížáka."

,