Jednatřicetiletý pěvec v Donu Giovannim loni na scéně Metropolitní opery debutoval, ovšem v menší roli Masetta. Ve Vídni zpíval i titulního hrdinu. Teď ho Metropolitní obsadila do role Giovanniho sluhy Leporella, který svého pána nesnáší, ale také mu závidí a svým způsobem ho obdivuje. Nemá jeho způsoby, ale ani jeho ďábelskou odvahu... To je zase úplně jiná výzva.
W.A.Mozart: Don GiovanniDirigent: Fabio Luisi Režie: Michael Grandage Přímý přenos z Metropolitní opery Kino Světozor, 22.října 2016 |
Nabídka Metropolitní opery se přirozeně neodmítá, ale bylo znát, že role je pro Plachetku nová, že v provozu Metropolitní opery ji s ním nikdo nepřipravoval, protože inscenace Michaela Grandage je na repertoáru už pár let, roku 2011 se (v jiném obsazení) vysílala i do kin, a nyní ji oprášil nejspíš asistent režie. A ten jistě nemá čas trpělivě pracovat s mladým sólistou... Výsledkem byl pocit, že Plachetka se pokouší být na vlastní pěst zábavný, ale jeho snaha působila (aspoň před kamerou) spíš nuceně. A na to, aby humor vycházel i z Leporellova zpěvu, by Plachetka kromě svého krásného hlasu potřeboval mnohem víc zkušeností. Dirigent Fabio Luisi mu přirozeně také nepomohl, jakkoli orchestr vedl citlivě, nechával fráze vyznít, nehnal hudbu jen kupředu.
Na Plachetkovu obranu budiž řečeno, že v tom nebyl sám, jakousi jevištní „svépomoc“ předváděla většina ostatních sólistů této produkce, která by snad mohla být „klasickou“ odpovědí na různé nesmyslné aktualizační výstřelky, jenomže to by musela být skutečně zrežírovaná a ne pouze přibližně naaranžovaná. Navíc, něco jako mozartovské zpívání předváděla snad jen švédská sopranistka Malin Byströmová coby Donna Elvíra, tedy aspoň do té chvíle, než přišla řada na její velkou árii, v níž má dát vášnivý průchod znovuvzplanuvším citům ke svému svůdci. Pak jí došel dech a vytratila se i jinak zajímavá barva.
Sólo pro britskou hvězdu
Mozart je prostě taková sportovní gymnastika, štíhlá, rovná, pružná, mrštná, není to zápas sumo... Ruská sopranistka Hibla Gerzmava ale zpívala Donnu Annu právě příliš doširoka a těžkopádně a podobný problém měl i její snoubenec Don Ottavio v podání amerického tenoristy Paula Applebyho. Ze zpěvu italské sopranistky Sereny Malfiové si člověk rozhodně neudělal dojem, že je to mazlivá kočička Zerlina, které se sice nechá svádět atraktivním kavalírem, ale svého sedláckého snoubence Masetta si vždycky obtočí kolem prstu. Její árie byly spíš takové mechanicky plynoucí etudy, bez úsměvu a líbeznosti. Mnohem výraznější byl její ženich v podání Matthewa Roseho, nepřehlédnutelného vousatého hromotluka s příjemně znějícím basem. Komtur, jenž v podobě sochy přijde Giovanniho stáhnout do pekla, nebudil při poslechu rozviklaného basu Kwangchul Youna příliš hrůzu.
Největší pozornost, jak se koneckonců dalo čekat, na sebe strhl hvězdný britský barytonista Simon Keenlyside v titulní roli. Z výškového rozdílu mezi ním a Plachetkou by dobrý režisér vytěžil určitě více vtipu, hlavně ve scéně, kdy se pán vydává za sluhu a naopak. Sedmapadesátiletý Keenlyside trochu připomínal Johna Malkoviche z Nebezpečných známostí režiséra Stephena Frearse, nebyl to ovšem zrovna vypulírovaný aristokrat, spíš poněkud zanedbaný. Keenlyside má ovšem charisma a svým nervním, živým herectvím dovede jeviště ovládnout.
Do MET, kde roku 2010 famózně ztvárnil Hamleta ve francouzské operní verzi Shakespearovy hry (rovněž v kinopřenosu), se vrátil po několika letech. Poslouchat ho se zavřenýma očima nebyl zrovna požitek, jeho menší hlas sám o sobě nikdy neokouzloval, důležité vždy bylo, že Keenlyside s ním uměl zacházet jako špičkový herec. A to mu zůstalo, i když je zřejmé, že co do kvality tónů doplatil na snahu zpívat některé efektní, leč těžké role, na něž jeho hlas nebyl stavěn. Vábnička, jíž zjevně podléhají i nejinteligentnější z pěvců...
A Keenlyside přemýšlivý je, v přestávkovém rozhovoru se rozpovídal o různých souvislostech kolem Dona Giovanniho tak, že ho moderátorka, mezzosopranistka Joyce DiDonato, téměř musela zarazit. To Plachetka ani neměl čas mnoho říct, spěchal už na scénu, stihl tedy jen větu o nezbytném vztahu komického a tragického elementu v této opeře. Tak snad bude mít víc času někdy příště – v zažitější roli a v nějaké lepší produkci.
