Aby radost nezmizela, přál si Jirous. Jeho přátelé se o to pokusili

  • 9
Večer 21. prosince byla v Centru současného umění DOX pokřtěna kniha Aby radost nezmizela, kterou sestavila editorka a vydavatelka Monika Elšíková ze vzpomínek přátel na Ivana Martina Jirouse, který zemřel 10. listopadu tohoto roku.

Nad vstupní branou do DOXu vítaly návštěvníky dva gigantické symboly. Na jedné straně plátno s fotografií Václava Havla s nápisem Havel navždy, na straně druhé otáčející se rudá lebka, součást probíhající výstavy Luciferův efekt. "Je to zvláštní, dřív se lidé k nebi dívali s nadějí. My tam dnes vidíme lebku," poznamenal při pohledu vzhůru jeden z účinkujících, písničkář Vladimír Merta.

Ona rudá lebka byla DOXem instalována už 1. října, kdy na témže místě slavil svoje pětasedmdesátiny Václav Havel. Jejichž hostem byl pochopitelně i Ivan Martin Jirous. Nyní, kdy je po necelém čtvrtroce najednou "všechno jinak", jako by do sebe veškeré symboly mrazivě zapadaly.

Zleva politická vězeňkyně Irena Vlachová, Karel Schwarzenberg, Jirousova dcera Marta.

Mezi návštěvníky křtu knihy, která nese podtitul Pocta Magorovi, byla jistě řada těch, kteří naposledy na dvoře DOXu postávali a klábosili právě poté, co popřáli Václavu Havlovi k narozeninám. Byly tu osobnosti z uměleckého undergroundu od Pavla Zajíčka po "Lábuse" Drápala, ex-disidenti jako Jiří Gruntorád či Petr Placák, ale i lidé jakoby odjinud, hudebník David Koller, herec Oldřich Navrátil nebo výtvarník David Černý.

O knize

Sborník vzpomínek na Ivana Martina Jirouse vznikl po jeho smrti. Přispěli do něj mj. básníkovy dcery Marta a Františka Jirousovy, bývalá manželka Juliána Jirousová, jeho syn Daniel Degtěv, přítelkyně a písničkářka Dáša Vokatá, ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, ředitel knihovny samizdatové literatury Libri prohibiti Jiří Gruntorád, písničkář Vladimír Merta, kněz a písničkář Svatopluk Karásek, básník a hudebník Pavel Zajíček, saxofonista PPU Vratislav Brabenec, výtvarník Jan Steklík, politický komentátor Zbyněk Petráček či novinář a kytarista Garage Jan Macháček. Kniha je doplněna Jirousovými dosud nezveřejněnými rukopisy, obsahuje také text zádušní mše Ladislava Heryána, soustrast Václava Havla a fotografie Ondřeje Němce a dalších autorů. Knihu zkompletovala a vydala Monika Elšíková, která s Ivanem Martinem Jirousem připravovala filmový projekt Underlika.

V knize Aby radost nezmizela byly použity ilustrace Jirousových vnuček Anny a Barbory Veselých.

Asi nejen proto, že tenhle večírek neměl silného sponzora, ale i pro udržení kontinuity "androšského ducha" se nepodávaly steaky, francouzská vína a švýcarské sýry, nýbrž chleba se sádlem a paštikou, kelímkové pivo a grog. Vzhledem k sychravému studenému počasí šel posledně jmenovaný na dračku nejvíc. Majitelé si ho odnášeli doprostřed dvora, kde hořel – tak jako na všech setkáních "druhé kultury", definované kdysi Magorem – velký oheň.

Písničkářka Dáša Vokatá

Samotný program, uvedení knihy do života, byl poměrně krátký. Po úvodním poslechu nahrávky Jirousovy četby z Magorových labutích písní (na CD před pár dny vydal "Lábus" na své značce Guerilla, dnes nejzásadnějším undergroundovém labelu) přišla na pódium Dáša Vokatá, česko-vídeňská písničkářka, v posledních letech přítelkyně Ivana M. Jirouse.

Její dvě písně, jedna pro Magora, druhá pro Václava Havla (napsaná sice k jeho narozeninám, ale jako by ji napsala teď v neděli odpoledne...), nehledaly vznosná slova ani libé tóny, byly citovou a osobní výpovědí viditelně pohnuté ženy, která nemohla svou hloubkou nedojmout.

Karel Schwarzenberg pokřtil knihu polibkem.

"Undergroundový páter", salesiánský kněz Ladislav Heryán, který Jirouse pohřbíval, přečetl z evangelia sv. Jana, jezuita František Lízna, spoluvězeň Václava Havla, pojal svou promluvu vzpomínkově. Kníže Karel Schwarzenberg, kmotr knihy (a v posledních letech Jirousův "bytný"), nechal podle svých slov projevy povolanějším, šampaňské, připravené na polití knihy, navrhl vypít, a knihu pokřtil polibkem. "Má pěkný název: Aby radost nezmizela. Těšme se, i když je to někdy těžké," poznamenal.

Následné bloky Dáši Vokaté, kterou doprovázel bývalý saxofonista Psích vojáků Jiří Jelínek, a Vladimíra Merty, který sázel na lidovky i vlastní písně, už pro velkou část návštěvníků byly spíš kulisou k povídání. Ale tak to asi mělo být. Bůhví, kdy a při jaké příležitosti se zase na nádvoří DOXu uvidí...