RECENZE: Alba tří Burianů zaujmou spíše konceptem než obsahem

Pod souhrnným názvem 3x3 se skrývá ojedinělý hudební projekt: v jednom dni vydaná tři alba zástupců tří generací rodiny Burianovy. Jan Burian vydal album Dobrý sen!, jeho syn Jiří desku Heart Wins! a nejmladší osmiletý Alvin, Janův vnuk, doplnil trojlístek kolekcí Hudba pro moje uši.

Skladatelsky a produkčně všechna tři alba zaštítil „prostřední“ Jiří Burian. Svého času známý jako Gregory Finn, frontman kytarovky Southpaw, dnes úspěšně krmí své záměrně zbytnělé alter ego Kapitán Demo a produkuje alba kolegům v branži. Jeho služeb využila například Emma Smetana, Natálie Kocábová, Berenika Kohoutová nebo Tomáš Klus.

Vezměme to vzestupně podle věku. Hudba pro moje uši je výsledkem roční spolupráce syna Alvina s otcem Jiřím. Ani ne půlhodinová sbírka hudebních a textových črt začíná Alvinovým zvoláním „Hej, čau smraďoši, jsem rád, že jste si pustili tenhle song“ a v podobném duchu pokračuje.

Hudba pro moje uši

20 %

Alvin Burian

Lze možná ocenit Alvinovu kuráž a ambice, ale poslouchat se to moc nedá. Jeho vrstevníky či kamarády skladbičky jako Karate, Cenim necenim nebo Jen u školníka se svítilo možná pobaví, ale je to spíš kuriozitka než počin, který by snesl přísnější měřítka.

Při pohledu na obal a název Jiřího počinu Heart Wins si pamětník letmo vzpomene na dvojalbum Heart Disk od Southpaw z roku 2006. Stále se pohybujeme na elektronickém parketě, ovšem producent Burian jako kdyby měl navrch nad skladatelem Burianem. Než se album skutečně rozjede, je třeba přetrpět introdukci Birds, v níž jeden přes druhého cvrlikají rozličné zvuky, ale nosnější nápad se bohužel nedostavil.

Heart Wins

50 %

Jiří Burian

Jiří Burian má v oblibě éterické, zároveň ale pompézní, až kinematograficky velkolepé zvukové stěny. Tímto způsobem uvažoval už v dobách Southpaw, i když tehdy ještě přece jen prim hrály kytary.

Jenže před lety měl Burian větší čich na silné melodie, bez nichž se pop, ať už elektronický nebo kytarový, prostě neobejde. Heart Wins v tomto punktu poněkud zaostává. Zachytáváme se drobností, jako je vzdušná breakbeatová rytmika v I Still Remember My Past Lives, ale nic vás nepřiměje se těšit na opakované poslechy.

Písničky těžknou patosem (Chasing Dragon) nebo se příliš opájejí epickou zvukovou kresbou, pod níž už toho ale moc nenabízejí. Nechybí nešvar doby, hostující rapper s obzvláště protivným slovním i hlasovým projevem, ještě navíc zkresleným. Řeč je o White Fire s vkladem osoby jménem Lvcas Dope.

Dobrý sen!

60 %

Jan Burian

Nejzdařilejší se tak z celého kompletu jeví příspěvek Jana Buriana Dobrý sen!. Především díky textové složce, plné typických slovních hříček a vtipných veršů, v nichž je často skryt druhý, vážnější plán. Plusem je také Burianův typický (sebe)ironický zpěv-přednes.

Po hudební a aranžérské stránce jde znovu o podobný model, čili elektronika, čímž jde snaha natočit tři výrazově rozdílná alba poněkud vniveč. Nakonec jde o desky prakticky ze stejného kadlubu. A koncept celého počinu navíc dost výrazně ční nad obsahem.