RECENZE: Album Visions od Norah Jones je ospalá jazzová „pohodička“

Vůbec nejnešťastnější hodnocení, které se může dostat jakémukoliv uměleckému dílu je, prohlásíme-li o něm, že je „pěkné“. Nová deska Visions zpěvačky, skladatelky a pianistky Norah Jones je pěkná.

Je to album do kavárny nebo na večírek, který pořádají Lily s Marshalem v seriálu Jak jsem poznal vaši matku, aby sami sobě dokázali, že umějí žít jako vzorové manželské páry v okolí. I když by si v hloubi srdce mnohem raději pustili Welcome To The Jungle od Guns N’ Roses.

Přitom se v žádném případě nedá říct, že by šlo o hloupou nebo špatnou hudbu. Jen je prostě nezvrušivá a uspávající. Název alba Visions podle slov Norah Jones odkazuje na mrákotný stav mezi spánem a bděním, kdy se člověku před očima míhají obrazy a on si není jistý, jestli je opravdu vidí, nebo se mu zdají. Pustíme-li si v tomto rozpoložení hudbu, která dokáže jitřit představivost, dějí se věci. Jenže při konejšivých písničkách Norah Jones se bohužel nic takového neděje.

Ač soulem a jazzem notně políbená, zůstává dcera indického hudebníka Raviho Šankara plně ponořena v hladivě popovém přístupu k věci. Dvanáct skladeb na Visions spadají do ranku „easy listening“. Příjemně se poslouchají, ale mnoho toho po nich v paměti neutkví.

Norah Jones je skvělá zpěvačka, výborná instrumentalistka, na albu se obklopila výbornými hudebníky, čili všechno šlape jak má. Při bluesovce Queen Of The Sea stačí přivřít oči a ocitneme se v sšeřelém klubu, kde se ale neděje nic vzrušujícího.

Skladby jako titulní Visions nebo Running dýchají osobitou náladou, jsou aranžérsky perfektně propracované, ale co naplat, když nedokáží zrychlit tep a jen tak prošumí prostorem. A když se na ně soustředíte, vyplave na povrch jejich prázdnota.

Příkladem za všechny je I Just Wanna Dance. Na první poslech jazzová pohodička, ale zaposlouchejte se.

Rázem vám neustále opakovaný a bezradně protahovaný refrénový slogan začne lézt na nervy a kouzlo je pryč. Velmi slušné klavírní a saxofonové vyhrávky nic nezmohou, tohle je zkrátka skladatelská nemohoucnost.

Visions

50 %

Norah Jones

Podobně unylá je v podstatě celá druhá polovina alba. I’m Awake je navzdory názvu ospalá až běda, Swept Up In The Night upoutá netradičním úvodem, ale pak se také pevně usadí v plyšovém ušáku. Mlžnou chandru uplakaného nedělního odpoledne lehce naruší lehkonohá a svůdná On My Way. Naprostý opak zmíněné I Just Wanna Dance, s nápaditě vystavěnou pěveckou linkou, která se elegantně obtáčí kolem těla skladby jako striptérka kolem tyče. Ovšem bez jakékoliv lascivnosti a podbízivosti.

S předposlední položkou alba zpěvačku přistihneme „samotnou, jen se svými myšlenkami“, jak zní v překladu název Alone With My Thoughts.

Znovu bohužel upadneme do jakési letargie, kdy hudba líně plyne kolem nás, ale my nemáme sil ani chuti ji polapit nebo na ni nějakým způsobem reagovat. Prostě ji necháme znít a myslíme na všechno možné jen ne na to, co zní z reproduktorů.

S That’s Life opona padá. Muzika v klubu dohrává, poslední hosté se trousí pro kabáty a klobouky. Norah Jones se ještě snaží zrychlit tep, ale matný dojem z desky už příliš nevylepší.

Být plná písniček jako Staring At The Wall s lahodnou westernovou „twang“ kytarovou linkou a nefalšovaným sexappealem, poslouchala by se s mnohem větší chutí a zaujetím.

Nabízí se možná trochu kacířská myšlenka, že je pro zpěvačku Norah Jones formát dlouhohrajícího alba nevhodný. Mnohem příhodnější by bylo, kdyby zkomponovala tři čtyři opravdu silné, sebevědomé skladby a jednou za čas vydala EP.

Tolik invence, aby zaplnila třičtvrtěhodinovou plochu, v roce 2024 bohužel nemá. Za současného stavu věcí, po několikerém vyslechnutí Visions, lze konstatovat, že Norah Jones produkuje hudbu, kterou bereme na vědomí, ale těžko si lze představit, že by někdo skutečně hořel nedočkavostí, když zpěvačka ohlásí, že chystá novou desku.

Na druhou stranu, pořád je to lepší, než kdybychom při vyslovení jejího jména otáčeli útrpně oči v sloup.