Jak jste se k tomuto, pro ženu nepříliš typickému druhu zpěvu dostala?
Není to tak, že bych už od mala byla takové to metalové dítě. V pubertě jsem poslouchala všechno možné, hlavně Rammstein, Linkin Park, Limp Bizkit, samozřejmě třeba Nirvanu, asi jako každý. Od toho jsem nějak samovolně přešla k hip hopu a nakonec jsem skončila u poslechu techna. I to mě přešlo, naštěstí (smích). A poslouchala jsem pak všechno možné.
Asi až v letech 2017 a 2018 mě k poslechu metalu jako takovému přivedla moje kamarádka Veronika. Nenápadně mi sem tam poslala nějaký ten odkaz na YouTube. Dílo zkázy dokonala, když jsme se po čase sešly u mě doma. U popíjení vína mi pustila videoklip kapely Arch Enemy. Nechtělo se mi věřit, že by žena mohla vyprodukovat takový zvuk, tedy growl. Pořád jsem si myslela, že to musí být nějaký uměle dodaný efekt. Veronika mě přesvědčovala o opaku. Začaly jsme to tedy obě ihned zkoušet. Ji to pustilo po pěti minutách, mně to vydrželo doteď (smích).
Ve kterých kapelách teď působíte, případně se kterými jste ještě nedávno vystupovala?
Pár let jsem působila v kapele Zubathaa z Rokycanska a donedávna v kapele Psora z Tachovska, kde jsme byli dva zpěváci. Teď je v jednání známá pražská kapela Poppy Seed Grinder, odkud odešla zpěvačka, ale pořád zvažuju, jestli bych to zvládala s časem a dojížděním z Plzně. Veškerá domluva zatím probíhá na dálku, ještě jsme se ani nesešli, nebylo kdy. Jsem hodně pracovně vytížená, takže je ve hvězdách, jak to dopadne. Nakonec to všechno záleží na kapele. Každopádně pokud to teď čte nějaký growler, může se klukům ozvat, jestli se nebojí. Byla by škoda, kdyby kapela, která kdysi hrála třeba před mými milovanými Cannibal Corpse, stála kvůli absenci zpěváka.
Growling je spojovaný především s muži. Ti přece jen mají hlubší hlasy, takže vy musíte projevovat ještě větší úsilí. Jak moc je to náročné?
Máte pravdu, že zase tolik nás growlujících žen není, nebo tedy ne v ČR. Skoro všechny se tady navzájem osobně známe nebo o sobě alespoň nějakým způsobem víme. Větší úsilí... Možná ano. Spoustě mužů to jde zřejmě snáz, i když jak komu.
Ono jde o víc věcí, nejen o pohlaví, barvu hlasu, tělesnou konstituci, ale i o konkrétní techniku zpěvu. Dá se to provozovat hned několika způsoby, ale nejsem odborník, a taky tady nechci zacházet do vyčerpávajících detailů. Z nějakého důvodu mi nejvíc sedí hluboký growl, který občas proložím takovým vyšším, jak já říkám „skřetím“ řevem. Mimochodem, když hráli v rádiu Beat některé naše písničky, moderátor radši upozornil posluchače na to, že se jedná o ženu, nikoliv o muže, což mě potěšilo.
Je třeba si po zpěvu nějak léčit hlasivky?
Snažím se vše dělat správně, abych si neublížila. Takže hlasivky léčit zpravidla nemusím, ale pečovat o ně je důležité, takže jakmile na mě jde nějaké nachlazení nebo jen bolest v krku, okamžitě všeho nechám a jsem schopná zrušit i celý koncert, protože vím, že nemá cenu snažit se o něco, když je člověk nemocný. Zvlášť, když se něco děje právě v krku zpěváka. Koncert sice může přežít ve zdraví, i když mnohdy je to znát a výkon není takový, ale pak to člověka většinou odrovná a léčí se s tím dlouho. Někdy se hlasivky můžou i nenávratně poškodit, a to by zrovna u mě nebylo žádoucí – pracuji totiž v Českém rozhlase a můj hlas mě živí.
Kapelu Arch Enemy jste už zmínila. Inspirovala jste se ještě u jiných zpěvaček, než je Angela Gossow právě z Arch Enemy?
Samozřejmě, Angela pro mě byla základ, její mladší nástupkyně mě fascinovala už méně, ale to asi záleží na vkusu každého. Zaujala mě taky Tatiana z ukrajinské kapely Jinjer, se kterou jsem v rámci své práce mohla udělat dokonce kraťoučký rozhovor na Basinfirefestu ve Spáleném Poříčí. Dál mě napadá třeba Māra nebo kapela Konvent. No a pak se to trošičku zvrhlo a z ženských metalových vzorů jsem přešla spíš na ty mužské, kde jsem se snažila napodobit právě ten hluboký growl, takže se běžně před koncertem rozezpívávám na Cannibal Corpse, Septicflesh nebo prostě cokoliv, kde growluje spíš než žena muž.
Teď už jste na scéně poměrně známá. Ale jaké byly začátky? Nepřekvapilo lidi na koncertech, když jste nezpívala čistým hlasem, ale growlovala?
Byli překvapení, a hodně (smích). Většina z nich právě čekala ten čistý jemný ženský zpěv, zvlášť, když jsem na sobě měla sukni nebo něco aspoň trochu ženského, a ne zrovna vytahanou černou mikinu a kalhoty. To mě bavilo, takový ten wow efekt.
Zpíváte někdy i čistě, anebo je growling vaše jediná specializace?
Chvíli jsem chodila i na hodiny zpěvu, dokonce operního, ale jsem na to líná. Podle mě mi ten čistý zpěv ani nejde, jelikož ho netrénuju, takže mě to logicky potom ani nebaví. Já se snažím dělat jen to, co mě baví, takže growl. Ale už jsem dlouho neprovozovala ani ten, bylo toho teď nějak moc a nebyl čas ani chuť.
Je možné tento styl zpěvu nějak studovat a zdokonalovat se v něm?
Určitě. Já jsem tedy absolvovala asi jen dvě lekce v Praze, ale na hodiny zpěvu a growlu by člověk mohl klidně chodit roky, a stejně nemusí ovládat všechno. A někdo je naopak zase samouk a je v dané činnosti lepší než člověk, který se to učí na odborné úrovni. Záleží kus od kusu.
Kapely Zubathaa a Psora, s nimiž jste vystupovala, hrají poměrně dost tvrdý a temný metal. Je to váš nejoblíbenější hudební žánr?
Co se tvorby týče, tak ano. A co se týče poslechu, strašně u mě záleží na náladě. Od vážné hudby přes Rottrovou až po nějaké současné zahraniční rádiovky (ty tedy spíš výjimečně), to všechno se mi líbí. A metal samozřejmě mezi tím. Když se nad tím zamýšlím, tak jen tak na poslech bych si asi nepustila úplně ten nejtvrdší metal, pokud bych se nesnažila napodobit zpěváka. Maximálně při úklidu, na ten je death metal perfektní. Ale když řídím, nebo si chci něco pustit jen tak, upřednostním něco lehčího, co má v sobě víc melodie.
Jak je složité skloubit působení v kapelách s prací?
Záleží na povolání a nakonec zase na daném člověku. Já jakožto redaktorka v rádiu sice vypadám, že si můžu čas i práci uzpůsobit podle sebe, ale ono to tak úplně není... Té práce u nás bývá opravdu hodně, a i když mi tzv. padla, musím kolikrát pracovat po večerech, sem tam i o víkendech apod. Takže skloubit to potom se zkouškami kapely a koncerty nebývá vůbec snadné.
To byl právě hlavní kámen úrazu u Psory, kde si kluci přáli, abych na zkoušku jezdila ideálně každý týden, a vystupovat chtěli také častěji, než jsem měla v plánu a svých možnostech já. Takže jsem odtamtud v červnu 2023 odešla. Z kapely Zubathaa jsem odešla ještě o něco dříve, a to i proto, že už se mi hudebně a ideově poměrně vzdalovala. Teď po čase už mi zase všechno kolem kapely docela chybí, i když koncerty jsem tedy nemusela nikdy.
Co vám na nich nesedí?
Průběh koncertu mi časem už tolik nevadil, ale dopravit se tam, strávit tam daný čas, jet zase zpátky (mnohdy z poměrně velké dálky), to mě pak už dlouhodobě nenaplňovalo, naopak mě to obtěžovalo. A když člověk něco nedělá rád, neměl by to dělat vůbec. Nejradši bych si našla kapelu, se kterou se sehraju, sem tam se sejdeme na zkoušku, když se to bude všem hodit, a tak čtyřikrát pětkrát do roka si odehrajeme nějaký zajímavý koncert. To by bylo super. Ale najděte kapelu, která nechce mít koncerty.
Jaké jsou vaše další koníčky?
V poslední době spíš tak nějak hledám, co by mě zase vedle práce bavilo, protože člověk asi musí mít nějaké koníčky, aby se nezbláznil. Takže možná, že se časem k hudbě zase nějakým stylem vrátím, uvidíme. Teď je mým velkým koníčkem moje želva zelenavá, dál třeba poznávání památek a procházky v přírodě, prostě klasika.
