Moravské divadlo oslavy Viklického narozenin pojalo jako světovou premiéru koncertu hry Tracyho tygr s jazzmanovými autorskými písněmi.
Díky jazzu jste procestoval svět. Jak jej lidé v různých zemích vnímají?
Jazzoví fanoušci jsou na celém světě v podstatě stejní. Mají rádi tuhle muziku, takže se to moc neliší od toho, jak vnímáme muziku my.
Hrál jste s řadou hvězd světové hudby. Na koho vzpomínáte nejraději?
Moc rád vzpomínám na Karla Velebného, se kterým jsem hrál čtrnáct let od roku 1974 až do roku 1988. Hrát jazz SHQ Karla Velebného byl asi ten nejlepší způsob, jak přežít normalizaci.
Spolupracoval jste na díle Tajemství člověka i s bývalým prezidentem Václavem Havlem.
K napsání melodramu The Mystery of Man – Tajemství člověka mě oslovil v roce 2004 Wynton Marsalis (americký trumpetista a skladatel, který se věnuje jazzu a vážné hudbě – pozn. red.). Sešel jsem se s prezidentem Václavem Havlem, nebyl už ale v dobré kondici, kašlal a zadýchával se. Nápad na melodram se mu velmi líbil. Doporučil mi, abych použil dva recitátory, muže a ženu. Žena měla říkat zásadní myšlenky, naproti tomu měl muž co nejbanálnější věty typu: „Milá Olgo, neposílej mi citrony, pošli mi raději tři sta dobrých cigaret.“ Václav Havel tehdy doporučil do rolí recitátorů britskou herečku Vanessu Redgraveovou a amerického herce Richarda Gerea. Termínově se to ale bohužel nepodařilo sladit, protože premiéra melodramu byla v říjnu 2004 a oba herci již měli v dané termíny natáčení.
Emil ViklickýNarodil se 23. listopadu 1948 v Olomouci. Vystudoval matematiku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V letech 1977 až 1978 studoval jazz na Berklee College v USA. V současnosti vystupuje především s Emil Viklicky Grand Moravia Trio. |
Jste známý tím, že propojujete žánry, od jazzu přes folklor k vážné hudbě. Máte v hudbě nějaké hranice, za které nejdete?
Ne, hranice opravdu nemám.
Když se řekne Tracyho tygr, co se vám na první dobrou vybaví?
Tracyho tygr je knížka Williama Saroyana, kterou mi má žena věnovala někdy v roce 1980. Je to metaforický příběh o lásce, o touze a prvních šancích člověka.
Moravské divadlo v Olomouci při příležitosti vašich letošních 75. narozenin uvedlo ve světové premiéře 29. června slavnostní koncert Tracyho tygr s vašimi autorskými písněmi. Jak náročné bylo hudbu vytvořit?
Partituru o 360 stranách za odpoledne nenapíšete. Na počátku bylo několik písní na texty Tomáše Rorečka, které byly instrumentovány jen pro malé muzikálové obsazení. Vedení Moravského divadla se příběh líbil a požádalo mě, abych instrumentaci napsal pro celý orchestr. Díky tomu, že vzápětí nastala pandemie covidu a lockdown, měl jsem najednou spoustu času. Psaní mě moc bavilo.
Máte na svém kontě už spoustu skladeb. Jak to skladatelé dělají, že neustále tvoří nové věci?
Asi jsem nesmyslně hyperaktivní, ale co se dá dělat, stále mě to ještě baví.
Vyrůstal jste v rodině malířů. Umíte malovat?
Když můj otec a jeho bratr Viktor Viklický, kteří byli oba malíři, viděli, že se pokouším něco nakreslit, dostávali záchvaty smíchu.
Vydal jste se také na uměleckou dráhu, i když jinou.
Doktor František Koukolík ve svých vědecko-populárních knížkách píše o různých druzích talentu u dětí. Spojení matematiky a hudby je poměrně časté a přihodilo se to i mně.
V jednom z vašich rozhovorů jste řekl, že rodiče nebyli nadšení, že byste měl být umělcem.
Kdepak, tak to nebylo. Rodiče mi v ničem nebránili. Otec jenom vyjádřil přání, že studium matematiky bude asi rozumnější než se věnovat hudbě.
Tak jste matematiku vystudoval. Baví vás?
Myslím, že po těch 50 letech od promoce už jsem asi všechno zapomněl.
RECENZE: Viklický je jako Motýl. Vzal si do hlavy předělat Šlitra |
Když jste dostudoval vysokou školu v Olomouci, řekl jste si, že odejdete do Prahy a budete dělat muziku. Jak náročné bylo v 70. letech prorazit?
V sedmdesátých letech jsme měli v olomoucké Redutě zkoušku s SHQ kvartetem Karla Velebného. Karel přišel na zkoušku trochu později a řekl: „Vy si tady, chlapci, hrajete jazz a tam nahoře zuří socialismus.“ Oba sály Reduty jsou totiž pod úrovní ulice, proto to tak řekl.
Jak byl jazz vnímán v tehdejším Československu, kdy tu byl komunismus, a jak teď?
Na tuto otázku by Karel Velebný zřejmě odpověděl takto: Dříve jazzoví fanoušci poslouchali v tónině B moll, dnes spíš v E dur. Jsou to poměrně vzdálené tóniny, podobně jako obě vámi zmíněné éry.
Cítil jste tehdy ve své tvorbě nějaká omezení?
Necítil. Na rozdíl od písňových textů nebo literatury je muzika naštěstí špatně cenzurovatelná. Při prezentaci hudby už to bylo horší. Ve Vítkovicích v roce 1976 na koncertě s jazzrockovým Enegritem vylezl na jeviště jakýsi komunistický funkcionář a pokoušel se koncert zastavit. Zvukař na něj pustil stroboskop, pán se odpotácel do zákulisí. Vyprodaný sál burácel smíchy. Kapela měla poté zakázaný ostravský region na několik let.
Nezaměnitelný Gershwin se musí hrát s vkusem, tvrdí Emil Viklický |
Fenoménem této doby je umělá inteligence. Už jste ji při tvoření vyzkoušel?
Nevyzkoušel, nezajímá mě. Umělá inteligence vytváří průměr z toho, čím ji nakrmíte. Když ji nakrmíte všemi skladbami Antonína Dvořáka, jak už se stalo, vznikne jakýsi nemastný neslaný kompilát Dvořákových motivů. Opravdu chceme vše zprůměrovat? Domnívám se, že s postupným pronikáním umělé inteligence do našeho života bude potřeba živé muziky a živého hraní neustále narůstat. Nejen jazzu, ale i vážné muziky. Dokonce si myslím, že jazz umělá inteligence napodobit nedokáže. Současná populární muzika už nějakou dobu produkty umělé inteligence používá, aniž si to její posluchači uvědomují.
Kdo je vaším oblíbeným skladatelem?
Mám rád klavíristu, který se jmenuje Herbie Hancock. Hraje moc pěkně.
Co pokládáte za nejlepší rozhodnutí ve svém životě?
Momentálně nejlepší rozhodnutí je zastavit automobil, který řídí kontrabasista Petr Dvorský, a zajít si na dobrou kávu.
21. května 2019 |
