Nejprve k oné Grammy – Sam Smith ji dostal za skladbu Unholy, kterou nazpíval společně se zpěvačkou Kim Petras. Ta se díky tomu stala první transgender umělkyní, která toto ocenění získala. Sam Smith je ostatně gay – sám sebe označuje za nebinární osobu – což, s přihlédnutím ke skutečnosti, že vyrůstal v katolické rodině, tvoří textovou náplň jeho skladeb.
Hudebně se Sam Smith pohybuje v bezpečném popově-soulovém rybníčku s občasnými výlovy z okolních řečišť. V úvodní Love Me More zabrousí až k R&B a gospelu. Jde asi o nejzdařilejší píseň na albu, neboť se v ní ještě dokáže vystříhat patosu, pěvecké zalykavosti a jakési celkové „kluzkosti“, která vyplouvá na povrch v dalších skladbách.
Na Grammy triumfovala Beyoncé, pokořila 26 let starý rekord v počtu cen |
Ještě druhá No God zaujme nápaditým vrstvením vokálních linek a působivou atmosférou. Dál už ale deska padá k nevzrušivému průměru. Hudebně je čím dál banálnější a předvídatelnější.
Lose You je taneční klubovka, jakých se odevšud valí tucty, a Sam Smith se v ní až příliš vtírá lísavým refrénem. Zmíněná Grammy oceněná Unholy zaduní ostřejšími beaty, což je celkem vítané osvěžení. V baladě How To Cry se Smith dojímá až na samé hranici kýče a titulní Gloria už je daleko za ní. Mohutné chorály, dotýkající se až nebeské klenby. Okázale nafoukaná a zcela postradatelná záležitost.
GLOSA: Miluju vás, k**va, zvolala Adele, na dálku se přidal i Ozzy |
Závěrečný duet Who We Love s Edem Sheeranem je uvzdychaná píseň, poněkud iritující svou na odiv stavěnou procítěností. Samu Smithovi a jeho spolupracovníkům se nedá upřít zručnost, s níž sestavili moderně znějící popovou nahrávku, která v sobě nese jasně zřetelné téma. Pro jejího autora je Gloria – a vůbec kariéra v hudebním průmyslu – cesta, jak konečně nalézt sebe sama a celému světu vyjevit pravé já. A pomůže-li někomu, kdo se k podobnému kroku nemůže odhodlat, je všechno v nejlepším pořádku.
Čistě z hudebního hlediska se ale jedná o vyloženě spotřební album, které jde jedním uchem tam, druhým ven a na několik výraznějších a zapamatovatelnějších okamžiků připadá množství hlušiny či vyložených zbytečností, viz třeba osmivteřinové intermezzo Dorothy’s Interlude. Mezi fanoušky si Sam Smith upevní svou pozici, mimo svou bublinu ale nikoho výrazněji neosloví.
