RECENZE: Suede budete po novém albu milovat jako v jejich začátcích

Kéž by všechny comebacky dopadaly tak jako v případě Suede. Po svém znovuzrození v roce 2010 ještě nevydali ani jednu desku, na kterou by člověk shovívavě reagoval stylem „fajn, ale raději vždycky sáhnu po starších albech“.

Suede | foto: Liver Music

Naopak, na deskách Night Thoughts a The Blue Hour se Suede představili ve formě, která vysoce převyšovala rozpačité časy nahrávek Head Music a (to především) A New Morning, po níž celkem nepřekvapivě došlo k rozpadu.

A ještě jedno je třeba zmínit, alba z poslední doby – a platí to i pro aktuální Autofiction – nemají potřebu se nějak okatě vracet k minulosti a křísit násilně ducha „starých“ Suede. Kapela prostě nemá potřebu znovu točit rozjitřený debut, blyštivě hitovou Coming Up nebo se pokoušet o druhý díl Dog Man Star. Je si velmi dobře vědoma zbytečnosti a marnosti takového počínání, takže nabízí nové podněty, ztéká nové obzory, uvědomuje si sebe sama, svou pozici na scéně a také samozřejmě svůj věk.

Slyšíme sice povědomé melodie, ale v čerstvém zvukovém zábalu. Brett Anderson pochopitelně nezačal zpívat jinak, ale i v jeho hlase jsou dříve neslýchané barvy a odstíny. Suede se podařilo dospět, přitom ale nepůsobit zapškle a anachronicky. Naopak, Autofiction je plná dravé, až punkově syrové energie a že to nepůsobí jako protimluv ke všemu výše napsanému je jen další důkaz jedinečnosti téhle kapely.

Personality Disorder dupe v nekompromisním rytmu, Anderson odsekává fráze textu, kytara hází na zeď cákance barev, celé je to ohromně vzrušující a hlavně zcela věrohodné, autentické. Skladba 15 Again je překvapivá a zcela zapadá do aktuální aktivity Suede, kterou je společné americké turné s Manic Street Preachers.

Autofiction

80 %

Suede

Melodií v refrénu a celkovým vyzněním totiž tvorbu velšských rockerů poměrně silně evokuje. „Sdílíme s nimi stejnou DNA,“ komentoval vztah Suede k Manic Street Preachers Brett Anderson a na Autofiction je to zřejmé. Kromě 15 Again hned v následující The Only Way I Can Love You.

Autofiction na sebe nestrhne pozornost okamžitě, ale jak plyne, uvědomíte si, že podobně sebevědomých, kompaktních, dotažených a zároveň svěžích desek se v poslední době bolestně nedostává.

Nedrolí se na pár hitů a vatu, Suede vždy dbali na formát dlouhohrajícího alba a ani teď se nebojí zařadit hudebně nejjiskrnější věci až na samotný konec, viz nervózní Shadow Self s krásně arogantním refrénem nebo nádherně vyklenutou It’s Always The Quiet Ones. Suede jsou stále ve formě a znovu nabízejí dost důvodů je milovat jako kdysi.