RECENZE: Arctic Monkeys na Výstavišti odehráli obyčejný koncert

Vůbec poprvé se na samotném koncertu v Česku představila skupina Arctic Monkeys. Fanoušků se sešlo požehnaně, své „opičky“ častovali nadšeným aplausem, ale nic to nemění na faktu, že tahle parta má větší renomé, než si skutečně zaslouží.

Sluší se jaksi automaticky v souvislosti s britskou kytarovkou Arctic Monkeys dodat ono prokleté slůvko „hype“. Ano, bavíme se o kapele, kterou si svého času britský hudební tisk, posedlý snahou co chvíli halasně vytrubovat do okolního světa, že se zrodili málem noví Beatles, vyhlédl jako další oběť. A jal se do hlav posluchačů horem dolem pumpovat ujištění, že právě tohle je nejžhavější, nejvíc cool a trendy zboží.

Nejvíc to „odnesla“ prvotina Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not z roku 2006, na kterýou pršely snad až nekriticky nadšené ódy a zfamfrnělí posluchači ve Velké Británii z něj udělali nejprodávanější tamní albový debut.

Slyšeno „střízlivýma“ ušima ale na téhle kapele nic tak světoborného není, což potvrdil i pražský koncert. Ne snad, že by Arctic Monkeys předvedli špatný výkon, rovněž se nedá říct, že by jejich hudba vůbec nestála za pozornost. Jen se nelze zbavit dojmu, že jim celý ten humbuk spíš uškodil, protože skutečně výjimečného na těch obyčejně se tvářících a vystupujících chlápcích ze Sheffieldu není vlastně nic.

Pódium jim rozehřívali irští Inhaler, kterým se evidentně v Česku zalíbilo. Parta kolem „mladého Bona“ Elijaha Hewsona koncertovala v květnu v Lucerna Music Baru, zahrála si na Colours Of Ostrava a teď jsme ji tu měli do třetice. Nic podstatného se nezměnilo, chlapci stále znějí jako U2 v začátcích, Elijah zpívá dost podobně jako tatík a v repertoáru jim stále scházejí výraznější písničky, které by si člověk z koncertu odnesl domů. Neposlouchají se vůbec zle, ale ještě je před nimi kus práce.

Arctic Monkeys

60 %

Výstaviště Praha

18. srpna 2022

Arctic Monkeys nastoupili za bouřlivého jásotu jaksi mimochodem, v duchu jejich civilní image. Prostě se tak nějak zjevili na pódiu a spustili úvodní The View From Afternoon, která otevírá i jejich zmíněnou prvotinu. Zvukově v pořádku, frontman Alex Turner překotně chrlil slova, kapela sehrána, v zásadě nebyl důvod k výtkám. Ale ani k bujarému jásotu – i když nadšená fanouškovská obec byla opačného mínění.

Koncert velmi slušně odsýpal, kapela si pohrála i s dramaturgií, kdy po úvodním svižnějším bloku nasadila pomalejší kousky na vydechnutí, přičemž vrchol koncertu nastal s nádhernou Four Out Of Five z jejich asi nejzdařilejšího alba Tranquility Base Hotel & Casino, na němž se s úspěchem vyvlékli z obnošeného kytarovkového kabátu.

Celkový dojem byl nicméně vlažný, i přes energii, kterou kapela do hraní vložila. Málo platné, Arctic Monkeys jsou zkrátka přeceňovaná kapela, v jejich písničkách je velmi málo osobitého, jedinečného. Zmíněná civilnost a neokázalost, která se u nich bere jako plus, se dá velmi snadno zaměnit s obyčejností.