RECENZE: Alanis Morissette se vzdala písniček a víceméně i zpěvu

Aby bylo jasno, nová deska Alanis Morissette se z její dosavadní diskografie vymyká. Aby bylo ještě jasněji, jedná se o meditační album. A aby bylo úplně nejjasněji, nenajdete na něm jedinou písničku v pravém slova smyslu.

„Meditace uklidňuje mé nitro natolik, že mohu slyšet své vlastní Já a vnímat nápady, vize a inspirace,“ prohlásila na margo v kontextu dosavadní tvorby dost zásadnímu úkroku zpěvačka. Zároveň dodala, že tvorba této nahrávky, na níž spolupracovala s Davem Harringtonem z elektronické kapely Darkside, ji během covidové pandemie, kdy měla pocit, že se „rozplyne a odpluje“, udržovala v příčetném stavu.

Je samozřejmě v pořádku, že se díky hudbě obsažené na desce The Storm Before The Calm Alanis Morissette zbavila chmur, obav a nejistoty a nalezla – podle všeho – vnitřní klid a mír. Jenže co s tím, když řečená deska prostě kromě pozvolna plynoucí zvukové kulisy, tedy hudebního doprovodu k meditaci, nenabízí vlastně nic pozoruhodného.

Když už se vzdám své největší devízy, tedy zpěvu – bezeslovný doprovodný vokál v to nepočítaje – měl bych dodat odpovídající náhradu. Jenže nic takového se neděje, jednotlivé skladby jdou odnikud nikam, ze žádné se nevyloupne motiv, který by vzbuzoval touhu si ho opakovaným poslechem připomenout.

Je vlastně jedno, že je album rozdělené na jedenáct tracků o stopáži kolem sedmi, devíti a jedenácti minut. Podotýkám, že album má hrací dobu sto šest minut. Klidně mohlo jít o jeden nepřerušený tok hudby a efekt by byl stejný.

Vlastně se to celé vzpírá jakékoliv snaze o „objektivní“ zhodnocení. Je-li hudba opravdu funkční, bylo by asi záhodno u ní meditovat a na konci konstatovat, zda se sestup do vlastního nitra podařil, případně připustit, že cestou byly výmoly a ten či onen motivek nezazněl v souladu či harmonii s momentálním duševním rozpoložením meditujícího.

Alanis Morissette

40 %

The Storm Before The Calm

Tím nechci vyjádřit opovržení nad zpěvaččinou jistě dobře mířenou snahou, jen rozpaky člověka, který se z jistých důvodů zdráhá s albem nakládat tak, jak je zamýšleno.

A pokud s ním zacházíte jako s běžnou deskou, je to vlastně jen kulisa. Neurážející, nevzrušivá, nezávadná a poněkud dlouhá. Jako soundtrack k neexistujícímu filmu, který byste si teoreticky mohli přehrávat v hlavě, ale hudba bohužel není natolik silná, aby atakovala představivost. Takže jak se k The Storm Before The Calm postavit?

Berme to tak, že Alanis Morissette v rámci zachování duševní rovnováhy natočila album, které se snad ani nedá brát jako osobní. Je to něco mnohem víc. Pro ni samotnou.

Deska, kterou nejspíš musela vydat, aby sama před sebou obstála. Zároveň prokázala velkou odvahu, neboť přijít s deskou, na které nejenže nejsou hity, ale nenajdeme na něm nic, co by připomínalo „normální“ písničky, se rovná prakticky jistému komerčnímu fiasku.