RECENZE: Eric Clapton v Praze hrál virtuózně, strhnout ale nedokázal

Bylo to až úsměvné – nabitá O2 arena sledovala jen spoře nasvícenou scénu a nebýt obrazovek vedle pódia, nebylo by vůbec jisté, že kdesi ve tmě stojí a hraje žijící kytarová legenda Eric Clapton.

Jistěže by koncertu jednoho z největších bluesových a rockových kytaristů všech dob slušelo komornější prostředí, na druhé straně vidět a slyšet Claptona v akci je zážitek a událost. Tedy, vidět – Eric Clapton byl opravdu spíš slyšet, což ale v jeho případě nevadí. Kvůli pódiové show a hecování se na jeho koncerty nechodí, vše podstatné řekne hudba. Jak jinak než mistrovsky zahraná.

Neokázalý nástup, první hrábnutí do strun a rozjíždí se úvodní Pretending z alba Journeyman. Zvuk je excelentní, čistý, plný, prostorný. Bez potíží je možné si vychutnat všechny nástroje pěkně jednotlivě.

Stojí to za to, neboť Clapton na turné vyrazil se špičkovými muzikanty, s nimiž hraje už nějakou dobu, čili na sebe perfektně slyší. Pro úplnost, na basovou kytaru hrál Nathan East, klávesy obsluhovali Paul Carrack a Chris Stainton, bicí Sonny Emory, druhou kytaru třímal Doyl Bramhall II a sborové vokály obstarávaly Sharon White a Katie Kissoon.

Celý večer se nesl v duchu sympatické střídmosti, Clapton neplýtval slovy ani notami. Virtuozita jeho hry nespočívá v šílených bězích po kytarovém hmatníku, nýbrž v prožitku, důrazu na tón a perfektně vystavěných sólech. Je úsporný, nepředvádí se, hraje to, co je opravdu potřeba zahrát.

Eric Clapton

65 %

O2 arena, Praha

5. června 2022

Samozřejmě zalovil-li „Slowhand“, jak zní přezdívka, vystihující plně jeho přístup k hraní, do repertoáru Cream, bylo celkem jasné, že nebudou létat jiskry jako tenkrát. I tak klasická White Room z alba Wheels Of Fire potěšila. Stejně tak „nezbytné“ položky Layla a Tears In Heaven, odehraná v lehounkém rytmu samby.

Po akustickém okénku Eric Clapton opět poněkud přitvrdil a zhutnil zvuk, došlo na dvě skladby z repertoáru otce všech bluesmanů Roberta Johnsona a Cocaine od J. J. Calea.

Bylo naprosto v pořádku, že byl koncert Erica Claptona na sezení. Šlo o hudbu k pozornému poslechu, nikoliv ke křepčení a trdlování. Komu bije srdce v dvanáctitaktovém rytmu, musel být plně uspokojen, nejsem si ale jist, zda opravdu stržen. Jiný než žánrový purista by pak mohl namítnout, že to celé bylo přece jen trochu usedlé a konzervativní.