„Spolu s nabídkou na hranou rekonstrukci jsem dostal obálku plnou dokumentace. Studoval jsem ji celou noc a bylo to jako číst fiktivní scénář. Fascinující kaskáda neúspěchů, překážek. Naprosto nepravděpodobné, přesto pravdivé,“ žasl Annaud.
„V hlavní roli mezinárodní hvězda, katedrála Notre-Dame. Coby její protivník impozantní a charizmatický démon, oheň. A mezi nimi obyčejní mladí lidé připraveni zemřít za záchranu kamenů. Vizuální opera s napětím, dramatem, velkorysostí. Připadalo mi to divoké, grandiózní a přitom hluboce lidské,“ popsal režisér důvody, proč se projektu ujal.
Nicméně se chtěl přesně držet faktů včetně časové osy, která se prý těžko určovala, protože každý měl svou verzi, kdy objevil kouř, kdy vyšlehly plameny a kdy dorazili hasiči. „V takovou chvíli nikdo neměl čas dívat se na hodinky,“ zjistil Annaud poté, co dával dohromady podklady. Co z nich vyplynulo?
„Požár byl zjištěn na začátku mše v 18 hodin 17 minut, ale hasiči dostali upozornění až o půl hodiny později. Byl to první pracovní den v Notre-Dame pro novou protipožární hlídku. Její člen nikdy předtím katedrálu nenavštívil, neznal ji,“ vypráví.
„Když se spustil alarm a objevil se pro něj nerozluštitelný kód, zavolal svému šéfovi, jenž však nebyl v dosahu. Hovor se uskutečnil až o patnáct minut později. Strážce z praskotu ve vysílačce vyrozuměl, že má zkontrolovat půdu sakristie, jenže požár vypukl v podkroví hlavní lodi. A to byl teprve začátek neuvěřitelného řetězce nehod a náhod,“ dodává.
V reálné katedrále se natáčet nedalo, zůstala nepřístupná kvůli přítomnosti olova a riziku zborcení. Navíc filmaři potřebovali budovu zaplnit kouřem, podlahu pokrýt popelem a prachem, shazovat tuny hořícího dřeva i kamenů. Postavili tedy věrnou repliku Notre-Dame, v níž plameny šlehaly skrze stovky nastavitelných trysek.
„V měřítku 1:1 jsme vybudovali velkou část hlavní lodi, točitá schodiště, vnější ochozy, krovy severní příčné lodi a také vnitřek zvonice pro závěrečnou scénu,“ popisuje režisér. Před kameru vedle profesionálních herců pozval několik hasičů.
„Vyprávěli mi, jak poté, co se po kolena brodili vodou zatopenými chodbami, litovali, že měli zakázáno přibližovat se k plamenům. Jejich obleky jsou totiž navrženy tak, aby vydržely teploty až 700 °C. Ale kdyby se promočení vystavili skoro dvojnásobné teplotě, bylo tam tehdy více než 1 200 °C, znamenalo by to, že by se doslova uvařili ve vroucí páře,“ líčil Annaud náročný zásah, který navíc vedl úzkými, ani ne půlmetrovými průchody v horní části katedrály.
Režisér chodí kolem Notre-Dame téměř každý den, vidí ji z balkonu svého pařížského bytu, a dokonce si s ní povídá. „Říkám jí miláčku, ptám se jí, jak se dnes má. Ze všech hereček, které jsem měl to štěstí režírovat, je katedrála Notre-Dame bezpochyby nejdůstojnější, ale také nejkřehčí. Je krásná jako vždycky. A bude,“ věří filmař.
