RECENZE: Placebo jsou zpět s albem plným frustrace, stresu a strachu

V současnosti na dvojici Brian Molko a Stefan Olsdal zredukovaná kapela Placebo vydala po devíti letech toužebně očekávanou novinku Never Let Me Go, kterou natěšení fanoušci přijali s jásotem.

I specializované tiskoviny, respektive servery hlásají, že Placebo jsou zpět ve formě. Hovoří se o nejlepším albu od dob Meds, s čímž se dá v zásadě souhlasit.

Obliba desek Placebo je ale záležitost čistě emocionální. Pokud jste se dostali k tomu „správnému“ albu v pravý čas a v náležitém duševním rozpoložení, mohlo se stát, že se vám na několik dní, týdnů a klidně i měsíců zarylo do uší tak mocně, že žádná jiná hudba neměla šanci. Byla to závislost, s níž nelze bojovat, jen jí podlehnout. Kdo zažil, pochopí. Mně osobně se to přihodilo se zmíněným albem Meds z roku 2006.

V té době měla hudba Placebo sílu vyhodit mozek z hlavy a jakkoliv jsem z kytarových kapel s hlasově i vizuálně androgynními frontmany vždy výrazně upřednostňoval Suede, rozumím oblibě Placeba a chápu ji.

Molkovo charizma, nezaměnitelný kňouravý hlas, smysl pro tažné melodie a nádech čehosi svůdného, dráždivého a zároveň zapovězeného dělaly své a s lety tak nevyprchaly, byť Never Let Me Go už posloucháte s odstupem a ve střízlivějším (ve všech smyslech tohoto slova) rozpoložení. Jeho kvality oceňujete spíš rozumem než srdcem. Naštěstí je u čeho se zastavit a čemu se věnovat.

Po nuzných letech se Molko a Olsdal vzepjali k soudržnému a vyrovnanému albu s několika výraznými písničkami. Molko jako textař vnímá a popisuje, co se děje nejen uvnitř jeho nitra, ale i kolem něj. Je úsečný, frustrovaný, vystresovaný ze sociálních sítí a moderních technologií – Surrounded By Spies.

I z dalších písniček je patrná jakási touha po anonymitě. V Hugz zpívá, že „objetí je jeden ze způsobů, jak skrýt svou tvář“, v Chemtrails, že po lockdownech a brexitu už se necítí být Britem, ale prostě Evropanem. Ve Fix Yourself, zlobné odpovědi na skladbu Fix You od Coldplay, zase nabádá, aby se každý snažil o sebe postarat sám, neseděl s rukama v koutě a nespoléhal se na pomoc okolí. Twin Demons je pak typický Molko plný depresí a paranoie. Podobně je na tom samotná hudba.

Never Let Me Go

70 %

Placebo

Úvodní Forever Chemicals, vůbec první, kterou Placebo na nové album připravili, vyrůstá ze skřípavých industriálních zvuků a je poháněna jedovatou „chemickou“ kytarovou linkou. Beautiful James je klasické Placebo, jen klávesy znějí až moc vtíravě. Podobně se může občas zajídat Molkova pěvecká manýra, ale bez ní by to zase nebyli oni. 

Za zmínku ještě stojí na smyčcích postavená The Prodigal, která zní jako střet Pixies a Eleanor Rigby od Beatles. V Sad White Reggae zase Molko vzdal hold kapele Police. Trochu kuriózním způsobem – podle vlastních slov jednou v noci, když nemohl spát, zkoušel hrát jejich písničku Roxanne. Nešlo mu to, tak plynule přešel do skládání téhle písně.

Jedna z nejchytlavějších písniček alba je Try Better Next Time, což je možné přeložit jako Příště se snažte víc. Sami na sebe tenhle apel naštěstí Placebo mířit nemusí.