Fanoušci na vašem instagramovém profilu přibývají raketovou rychlostí, co to způsobilo?
Určitě můj nástup do denního seriálu Oteckovia na Markíze. Lidé mě vidí v televizi a chtějí se o mě dozvědět něco víc. A dnes je tak jednoduché být k někomu blíž. Snažím se být na sociálních sítích autentická a ukazovat věci, na které moji followers dobře reagují a které je baví. Jsem ráda, že tam se mnou jsou a že mi fandí.
Jak vůbec vnímáte sociální sítě?
Sociální sítě vnímám jako nezbytnou součást mojí práce. Bránit se jim je podle mě zbytečné. Nejsem žádná velká influencerka, ale přiznávám, že mě to vlastně i baví a sítím se věnuji. Považuji se za člověka vyrovnaného a vědomého si svých kvalit i nedostatků. Takže si myslím, že mi sociální sítě víc dávají než berou.
Co ale lidé, nebo děti, kteří to až tak srovnané nemají? Sociální sítě nás drží v hrsti. Pokud se tam chceme pohybovat, musíme na to chytře, nemůžeme jim propadnou a příliš uvěřit. Neukazují holou pravdu, zkreslují a občas zavádějí. Dá se z nich ale i hodně profitovat a teď nemyslím placené spolupráce, ale třeba i inspiraci či motivaci.
Už jste se setkala s hatery?
Nějací hateři se ukázali, ale to jsou podle mě právě ti, kteří tenhle svět prostě nezvládají. Vidí třeba jen to, že dělám práci, co mě baví a živí, ale nevidí tu dřinu a ostatní negativní stránky, takže jim to odpouštím.
Máte svá oblíbená témata, která sledujete?
Nejraději sleduji osoby, které jsou pro mě inspirací. Třeba oblíbené herce, zpěvačky nebo lidi, kteří jsou v něčem prostě dobří a inspirativní. A hodně byste u mě našli profily s interiérovým designem.
Jak se změnil váš život po vstupu do slovenského seriálu Oteckovia?
Otočil se o 360 stupňů. Byl covid, nehrálo se, já byla v Praze, chodila jsem na angličtinu a klavír, cvičila jsem, pořád jsem byla v přírodě. Taky se trochu bála, co bude a najednou bum. Z nula na sto procent. Dostala jsem casting, pak roli, za měsíc jsem měla v Bratislavě byt, takže se ze mě stala Bratislavo-Pražačka. Skoro po roce jsem začala opět cestovat mezi Českem a Slovenskem. Pokaždé, když jsem jela do Bratislavy, nebo zpátky do Prahy jsem měla pocit, že jedu na výlet. (smích)
Pro pražskou muzikálovou scénu vás objevil Michal David. Jaké byly vaše první pocity, když vám tehdy zavolal?
Nevěřila jsem, že z toho něco bude. (smích) Uvěřila jsem až po mém předzpívaní, kdy otevřel nějakou láhev prosecca a řekl, že mám velký dar od Boha a že mi dává roli Dorotky v Katu Mydláři. Michal mi otevřel dveře do Prahy a já jsem za to moc ráda.
V Divadle Broadway nyní hrajete hlavní nebo velké role. Jak jste svou profesi ale vnímala v době, kdy tomu takto nebylo?
Před Prahou jsem už na Slovensku hrála malé role a nikdy bych neřekla, že budu hrát v pražských divadlech a už vůbec ne hlavní role. Na VŠMU jsem nechtěla, ale strašně jsem milovala zpěv. Možná jsem připouštěla i možnost, že herectví a zpěv jednou dělat nebudu. Nějak jsem netlačila na pilu, nechala jsem se unášet tím, co přišlo.
A přišla Milady de Winter ve Třech mušketýrech, Kleopatra, později Angelika, My Fair Lady, Agnes v Krysaři,... Sama nevím, kdy jsem to stihla. Někdy mám pocit, že jsem jen byla v správný čas na správném místě. Samozřejmě vždy dobře připravena. (smích) Jako například muzikál Liduschka (Baarová). Šla jsem na konkurz na West Side Story více méně proto, že jsme si chtěli s přítelem udělat výlet do Plzně. A dostala jsem Baarovu a za ni pak i širší nominaci na Thálii. Prostě správný čas na výlet.
Jak vnímáte rivalitu ve vaší branži? Máte mezi kolegy blízké přátele?
Rivalitu vnímám. Vím, že je, a někdy ji i těžce nesu. Ale pochopila jsem, že se jí netřeba příliš zabývat. Pro mě je důležitý balanc mezi osobním a pracovním životem. Když ho mám, nic mě nevyvede z míry. Mezi kolegy mám i dobré kamarády, ale moji blízcí přátelé mají jiné profese.
Pocházíte ze slovenského Púchova, v dětství jste zažila pěstování folklórních tradic. Jak je tomu dnes? Máte vlastní kroj? Kdy ho oblékáte?
Dodnes miluji folklór a momenty, když někdo vezme harmoniku a housle a zpívají se naše trávnice (písně, které se zpívaly při hrabání sena - pozn. red.). Jsou to nádherné melodie s krásnými texty. Celý kroj nemám, ale mám rukávce a zástěru ke kroji, které vyšívala moje prababička. Byla tím u nás na vesnici proslulá. Bohužel toto poctivé řemeslo se pomalu vytrácí. Naposledy jsem měla kroj na jedné rodinné oslavě, kde jsme v krojích byli všichni.
Měla jste v dětství pěvecké vzory?
Vysloveně pěvecké vzory jsem neměla. Když jsem byla malá, hodně jsme doma poslouchali Helenu Vondráčkovou, Jiřího Korna, Karla Gotta, Elvise Presleyho a většinou ty veselé písně. Jsme tanečně založená rodina. Nevím, jak se ze mne vlastně stala herečka a zpěvačka, a ne tanečnice. No a jednou mi máma přinesla CD s muzikálovkama, tak to jsem úplně odřela, jak jsem ho pouštěla pořád dokola.
Z Púchova pochází i váš partner, se kterým se znáte od dětství. Kdy přeskočila jiskra?
To je dlouhý příběh... Známe se asi od našich sedmi osmi let. Chodili jsme na stejnou základku i do ZUŠky. On hrál na housle, já zpívala ve sboru. Jiskra přeskočila, když jsme se po letech potkali v Praze. Už je to šest let, co jsme spolu.
Jak vás navzájem obohacují vaše profese?
Mně jako umělkyni občas neuškodí trochu racionálního pohledu na život a práci. Jemu jako byznysmenovi zase trocha kreativity. Celkově mám pocit, že se hodně obohacujeme a podporujeme v tom, co děláme.
Co nejraději podnikáte ve volném čase?
Nejraději jsem s rodinou, s kamarády a přítelem. Taková klasika. Celý den spolu, navařit si, jít na turistiku, večer si spolu otevřít vínko a povídat si. Prostě ve volném čase chci jen být a nikam nespěchat.
Jak vám změnila život pandemie?
Pandemie mě přinutila se nad spoustou věcí zamyslet a probrat je v sobě do hloubky. Třeba co v živote doopravdy chci. Uvědomila jsem si význam toho, proč by lidi měli zpomalit a navrátit se k opravdovým hodnotám, k přírodě, k sobě. Pandemie mi ale i vzala babičku, takže určitě nepatřím k těm, co ji zlehčují.
Jak celkově vnímáte dopad pandemie na společnost i vaši branži?
Na mou práci se dívám po pandemii úplně jinak. Mnohem víc si jí cením, jsem v ní víc uvolněná. Ale víc si cením i sebe a už se třeba nechci tlačit do věcí, ve kterých mi není dobře.
Podle mě společnost utrpěla hlavně tím, že se rozdělila. Hádali se rodiny, kamarádi, kolegové. Stejně jako kultura a jiné odvětví i mezilidské vztahy se budou ještě dlouho „uzdravovat“.
Absolvovala jste církevní konzervatoř, na kterou jste ale přešla z té státní. Jaký byl mezi nimi rozdíl?
Ze státní konzervatoře jsem odešla, protože jsem nebyla spokojená s pedagogy zpěvu. Několik jsem jich vystřídala, ale nesedli mi. Rozhodla, jsem se proto vyhledat pomoc u Mirky Marčekové. Když jsem pochopila, že ona je to, co hledám, odešla jsem za ní na Církevní konzervatoř a chodím k ní na hodiny zpěvu dodnes.
Jste věřící?
Ano, věřím v Boha a v živote se řídím tím, že on má můj život ve svých rukou. To ale neznamená, že sedím se založenýma rukama a čekám, až se něco v mém životě přihodí. Bůh mi dal talent a zdraví. Za to musím děkovat, starat se o to a stále na tom pracovat.
