RECENZE: Yes? Při poslechu nového alba The Quest se chce zvolat: No!

Když se svého času progresivní a vlivná kapela nehodlá odebrat na odpočinek a místo toho kuchtí krmi z vody s minimem chutných ingrediencí, dopadne to jako v případě nového alba skupiny Yes.

Po sedmi letech je tu nové album britských artrockových bohatýrů Yes, které se jmenuje The Quest. Tolik suchá fakta. Věc má ovšem háček. Z druhdy progresivní a vlivné kapely už je dnes odstín sebe sama, dýchavičný revival, zvolna a opatrně vyšívající povědomé melodické kudrlinky, ale zhola nic nového nezkoušející, neriskující.

Není proč a skoro se nechce napsat, že není pro koho. Co bylo kdysi opravdu progresivní, je dnes zaprášeným muzeálním exponátem, kuriozitou. Je sice hezké, že zpěvák Jon Davison dokáže stoupat do stejných výšek jako jeho slavný předchůdce Jon Anderson, ale co s tím, když jeho místy úporná snaha znít „andersonovštěji než Anderson“ působí jako parodie?

Co se týče hudební stránky věci, spíše než druhdy zvonivý a jiskrný prog či art je to šosácký pop folk rock s otravnými klávesovými rejstříky, který se šine stokrát prošlapanými cestičkami.

Otevírací fanfáry úvodní The Ice Bridge naznačí, že spíš než nové album Yes posloucháme cosi od personálně spřízněné superkapely Asia, na mysl se dere rovněž reminiscence na tvorbu tria Emerson, Lake & Palmer. Kam se ale poděli Yes?

Ztratili se v ledabyle napsaných a zahraných skladbách, v nichž jediné pojítko mezi minulostí představuje dlouhá stopáž a spíš z povinnosti než skutečného tvůrčího přetlaku vrstvené motivy. Zvuk je chladně sterilní, muzikantské výkony jakbysmet. 

The Quest

30 %

Yes

Yes nikdy nebyli vizionáři jako Pink Floyd, chybělo jim mnoho do radikálního a nekompromisního přístupu King Crimson. Spoléhali se spíše na vznosnost, pompu a nádheru, která se jim ale občas uměla přehoupnout v neposlouchatelný balast, viz nechvalně proslulé dvojalbum Tales From The Topographic Oceans.

Dnešní Yes jsou definitivně za zenitem, nemají co nabídnout a vaří z vody. Zatímco v úvodu desky je ještě patrná snaha navázat na doby dávné slávy, závěr alba se skladbami jako Sister Sleeping Soul nebo Mystery Tour je už vyloženě v duchu nezávazného písničkaření.

Nevím, jaký úkol si Yes, vzhledem k názvu alba, vytkli, ale jestli jím bylo ukolébat posluchače do stavu otupělé rezignace, obávám se, že se jim povedl na jedničku.