RECENZE: Hudební publicista Jiří Černý by si zasloužil hlubší dokument

Když se řekne Jiří Černý, každý hudbymilovný jedinec okamžitě zbystří sluch. Osobnost české hudební publicistiky, arbitr vkusu, novinář s mimořádným jazykovým citem a rozhledem.

Má-li cech hudebních novinářů svou legendu, je jí Jiří Černý. Publicista s ohromným rozhledem čítajícím operu, folk, swing, pop, rock, jazz i avantgardu. Svého času šéfredaktor časopisu Rock & Pop, moderátor rozhlasového pořadu Dvanáct na houpačce, provozovatel poslechových antidiskoték. A nově člen Síně slávy cen Anděl.

Dokument režiséra Zdeňka Gawlika Když se řekne Jiří Černý, který ve středu večer uvede ČT art, je portrétem uctivým, kultivovaným, ale také poněkud poklidným a možná příliš krátkým. Osobnost takového formátu by zasloužila hlubší ponor i rozbor. Některá témata, například autorství knihy Zpěváci bez konzervatoře, jsou jen letmo naznačena a nedořečena.

Když se řekne Jiří Černý

60 %

režie: Zdeněk Gawlik

hrají: Jiří Černý, Petr Korál, Jaroslav Riedel, Jan Rejžek

Z výpovědi publicisty Jaroslava Riedela, který s Jiřím Černým pořídil knižní rozhovor Kritik bez konzervatoře, vyplývá, že se dotkli i nepříjemných témat. Jakých? To se bohužel nedozvíme. Stejně tak by si divák zasloužil obsáhlejší pohled na Rock & Pop, což byl dlouhá léta zcela ojedinělý úkaz na tuzemském trhu s hudebními tiskovinami. I díky snaze Černého vyrostl český ekvivalent britsky střižené hudební publicistiky.

Přesto z dokumentu vyvstává Jiří Černý v celé své plastičnosti. Jako člověk zásadový, ne nutně hrdina nebo bojovník, jak sám říká, ale celý život vyznávající hodnoty, s nimiž není problém se ztotožnit. Při posuzování díla toho kterého muzikanta, zpěváka či kapely mu jde právě a pouze o umělecké vyjádření samé, nikoliv o lidské kvality. Takto bere na milost i Jaromíra Nohavicu, čímž je v příkrém rozporu s „katem“ Janem Rejžkem.

Jiří Černý je zkrátka příliš slušný na to, aby někoho kádroval. Uvědomuje si, že člověk je tvor chybující a nedokonalý, což se samozřejmě týká i jeho samého.

Jeho světonázor je formován vírou a snahou nalézat jen to dobré. V životě a hlavně v muzice. A to dobré předkládat lidem, kteří jsou ochotni naslouchat. Nikdy nepřesvědčoval o své pravdě, „jen“ naznačoval, otevíral dveře, dodával podněty. A bylo na každém, zda chce naslouchat.