RECENZE: Knižní portrét aristokratického úchyla Necrococka je zamořený chybami

Tomáš Kohout, zvaný Necrocock, je originál každým coulem. V tuzemském hudebním rybníčku najdete jen málo tak výrazných osobností. Proto zamrzí, že jeho biografie dopadla tak tristně.

Necrocock odpočívá na kanapi, v popředí bubeník Jan Kapák | foto: Necrocock

Podivín, svéráz, sexuální turista. Člověk, který se nezříká snad žádné rozkoše těla a ducha. Zpěvák, kytarista, skladatel. Člověk, který stál u zrodu alba Ritual skupiny Master’s Hammer, které dodnes s úctou zmiňují světové blackmetalové veličiny.

Tomáš Kohout, zvaný Necrocock, se stal první osobností knižní série Dělníci kovu, kterou odstartoval muzikant a spisovatel Václav Votruba. Nepříliš šťastně odstartoval, dlužno podotknout. Necrocock je fascinující postava, pro jedny obyčejný úchyl, pro druhé takřka aristokrat. 

Jeho neuvěřitelné historky, v nichž figurují kromě jiného fetišistické propriety, nesmírně bolestivý styk s černou magií, výlety do exotických destinací, problémy s policií, které se nelíbil pravotočivý symbol hindu svastiky, umístěný pro štěstí na palubní desce auta, a mnohé další, by si zasloužily lepší a pečlivější zpracování než to, jaké nabídl Votruba.

Ruší záplava stylistických neobratností, vycpávek typu „ale zpět k...“, „ale nepředbíhejme“ a dalších. Přímých řečí uvozených vždy stroze jménem toho, kdo bude zrovna hovořit, a dvojtečkou, do očí bijících překlepů jako v názvu kapely Fields Of The Nephylim – správně je samozřejmě Nephilim – gramaticky chybných vazeb jako „Lynch Necrococka učaroval“ – mělo by být „Lynch Necrocockovi učaroval“, pokud tedy slavný režisér neprovedl na našem hudebníkovi na dálku nějaké nečisté kouzlo, je také na jednu knihu až příliš.

Dělníci kovu I: Necrocock

40 %

Václav Votruba

Metalgate, 2020, 168 stran

K tomu přidejte grafické nedotaženosti jako špatně odsazené odstavce v diskografické příloze a dostanete bohužel zmetek. Těžko říct, kde, kdo a jak selhal, ale editorská a redaktorská práce na knížce je ostudná. Votruba zřejmě přecenil svoje schopnosti, protože mít k ruce tak výživný materiál, jakým je Necrocockova hudební kariéra a jeho život lemovaný neuvěřitelnými zážitky, by vydal na knížku, která by se četla jedním dechem. Bohužel se tak nestalo a je to promarněná příležitost.

Klady? Potěší bohatá fotografická náplň, mnohdy opravdu velmi bizarní. Přetištěné texty jeho písní také leccos vypoví o jeho vnitřním světě. Necrocock je ve výpovědích otevřený, nezdráhá se mluvit naprosto o všem. Škoda jen, že slovo nedostala také jeho manželka. Podle všeho to musí být naprosto svatá žena. Síla Kohoutovy osobnosti sálá z každé stránky, ale co naplat. Jak už bylo řečeno, celkové zpracování je velmi tristní, nedostatečné a odfláknuté. Jako kdybychom četli nějakou pracovní verzi teprve chystané knihy. Hodnotící procenta se týkají formy, nikoliv obsahu.