RECENZE: Coldplay natočili nečekaně mnohovrstevnatou desku

Občas znějí jako U2, tu a tam si půjčují ze zpěvníku Peter Gabriela a dalších. Jinak jsou ovšem Coldplay na nové desce překvapivě pestří, decentní, soustředění a nebojí se hledat nové hudební obzory. Samozřejmě v kontextu jejich dosavadní tvorby.

Napsat, že je nové album britských Coldplay ambiciózní, by bylo hrubým podceněním skutečného stavu věcí. Je velmi ambiciózní, jak už to u téhle kapely poslední dobou bývá.

Formálně i obsahově. V roce 2019 si skupina, která v roce 1996 začínala jako jedna z mnoha kytarovek, dovolí vydat nahrávku s poměrně skromnou stopáží něco přes padesát minut, ale prezentuje ji jako koncepční dvojalbum s dvěma částmi (Sunrise a Sunset), které od sebe odděluje šest několikavteřinových meziher. To už chce opravdu sebevědomí. Což Coldplay evidentně nechybí, vtip je však v tom, že to v tomhle případě docela funguje.

Everyday Life totiž, navzdory všemu vyřčenému, příliš netrpí nějakým velikášstvím a soustředí se na písničky jako takové. Samozřejmě pečlivě ošetřené, vypiplané, ale také energické, gradující.

Stačí si poslechnout pečlivě třeba Trouble In Town, která se z poklidného atmosférického tempa a až „gabrielovské“ meditativní nálady v jednu chvíli zcela funkčně vzedme v mohutnou zvukovou vlnu a vzápětí se zase zklidní. Před očima se v danou chvíli skutečně odehrávají pouliční nepokoje. Hned následující Broken je pak blues s gospelovým sborem. I do takových zákoutí se s Coldplay dostaneme. Ani jímavá balada Daddy nesklouzává za hranice dobrého vkusu.

Coldplay chtějí být na novém albu globální skupinou, ale tentokrát v tom dobrém slova smyslu. Ethno rytmus a francouzština v Arabesque nejsou samoúčelné a vypočítané na efekt, do nálady písničky prostě pasují. Kapela drží na uzdě bombastické tendence z let minulých, nezasypává posluchače konfetami, ale počíná si rozvážně a soustředěně. První část alba uzavírá chorál When I Need A Friend, kde je však patosu přece jen už trochu příliš.

Everyday Life

70 %

Coldplay

 A po přestávce, kterou obstarají zmíněná intermezza, hrábne trochu ostřeji do strun a kromě jiného si zahraje na U2. Vliv irské čtyřky asi v největším hitu Orphans je prostě nepřeslechnutelný. Chris Martin hlavně ve slokách zní úplně jako Bono, kytara zvoní, jako kdyby se strunami probíral The Edge. Jen refrén je typicky coldplayovský, vybuchující, vyklenutý tak, že by do své náruče mohl sevřít celý svět. Ano, tady je kapela ve své nejtypičtější podobě. Tohle se bude na stadionech vyjímat jedna radost. 

Ale to je vlastně jediný „ruky hore“ moment na albu, což je potěšující zjištění. Že i po letech Coldplay dokázali natočit album, které není pouhou pozvánkou na turné, ale je třeba si je pozorně naposlouchat a nedat na první dojem. A hlavně hodit za hlavu předsudky, že tahle kapela je dobrá akorát tak k tomu, aby měl Richard Krajčo od koho opisovat.

Netvrdím, že Everyday Life je úžasným a bezchybným dílem, inspirace odjinud jsou samozřejmě patrné. Coldplay se pohybují na hřišti, které už před lety vykolíkoval, osil a narýsoval někdo jiný, na albu je několik kompromisů a úliteb, na druhé straně však po popové kapele nikdo nemůže chtít, aby najednou natočila totálně nepřístupnou experimentální nahrávku. Zvlášť má-li v čele melodika, jakým je Chris Martin. V minulosti propírané výpůjčky odjinud nechme protentokrát stranou. Everyday Life je zkrátka sympatická deska, která si zaslouží zvýšenou pozornost.