Do tanečních nechodil, tak teď si to vynahradí, a to hned pod drobnohledem televizních kamer. Herec Matouš Ruml byl před začátkem desáté řady taneční show StarDance sázkovými kancelářemi považován za největšího favorita.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Při prvních trénincích jste o sobě prohlásil, že se považujete za pohybově nadaného. Takže v tanečních vám to zřejmě šlo, že?
Kdepak, do tanečních jsem nechodil. Ale obecně mě pohyb už od školy potkává, a to spíš v pantomimě nebo v nonverbální komunikaci. Nejrůznější gagy, etudy a klauniády mě na škole bavily nejvíc. Tento druh pohybu mě potkával i během angažmá v divadle v Mladé Boleslavi a hrozně mě to baví. Standardní tanec je něco úplně jiného, co jsem doteď ještě nezkusil. Proto jsem také ve StarDance. Má to pravidla, a celkem drsná, která když nesplníte, tak tanec nevypadá, jak vypadat má. Právě to mě baví objevovat.
Vaše taneční partnerka Natálie Otáhalová prohlásila, že je pro ni těžké krotit vaši mimiku. Prý dokonce tančíte víc obličejem než nohama.
Bohužel, dělám to tak i v herectví. Asi je to moje přirozenost, že mimika mluví víc, než by někdy měla. Nedělám to schválně. I v herectví se před kamerou snažím krotit. V tanci se musím krotit snad ještě víc.
Takže hádám, že jste jako kluk od učitelek ve škole často slýchal větu: „A nedělej obličeje!“
To ne, jako malý kluk jsem nebyl moc raubíř. To jsem v sobě objevil až s dětským divadelním studiem, když jsem začal hrát. Až tehdy jsem zjistil, že mě baví humor. Jsem velmi pozitivní člověk a baví mě si práci užívat, proto je můj projev takový víc komediální.
Objevil jste už na tanci něco, co vás vyloženě štve?
Někdy mě hodně štve rytmus. Nejvíc mě u tance brzdí hlava. Nemám kdovíjakou fyzičku, ale zatím mě nic nebolí tak moc, abych nemohl tančit dál. Vždycky, když si myslím, že umím kroky a zapojím ruce, tak už to nezvládám.
Jak nadšeně přivítala působení v soutěži vaše rodina s malým miminkem poté, co jste strávil velkou část léta se shakespearovskými slavnostmi?
Snažím se veškerou svou práci dělat s ohledem na rodinu, ale nabídka na StarDance byla opravdu nesmírně lákavá. Moje srdce chtělo říct ano okamžitě, ale muselo to projít ještě rodinným referendem, což se povedlo. Doma byli nadšení.
Jste sice už trojnásobný táta od rodiny, ale pořád působíte klučičím dojmem. Určitě vám už spousta lidí řekla, že tak trochu klamete tělem, že?
Je pravda, že dostávám takové role. A určitě za to nemůže jen Lexa z Comebacku. Myslím, že je to i hodně o tom, jaký člověk je. Já se rád směji, rád se hýbu, jsem zkrátka takový živější. Je možné, že dost lidí mě má zafixovaného jako šestnáctiletého klučíka ze sitcomu. Ačkoli teď už jsem možná trochu vyrostl, tak je mi, dejme tomu, dvacet.
Role teenagera Lexy v seriálu Comeback byla určitě tou, která vás vnesla do širšího vědomí diváků. Zavolá na vás ještě dnes někdo na ulici Lexo?
Stává se to čím dál tím méně. Spíš mě štvou novinové články s titulky typu Lexa z Comebacku dvojtečka. Myslím, že je to víc o tom, jak mě společnost prezentuje, než o tom, jak mě jednotliví lidé vnímají. Navíc ti první diváci Comebacku už rostou a setkání s nimi je již milejší. Ale na začátku to bylo spíš: Hej, Lexo, pojď sem! V poslední době mě lidé poznávali také díky roli učitele v Ulici, ale musím říct, že Lexa je pořád silnější.
Přestal jste raději nosit kšiltovky?
Já kšiltovky nosím pořád, ale ne na stranu.
Matouš Ruml a Natálie Otáhalová při natáčení znělky pro StarDance X
Málokdo ví, že jste také nositelem ceny Thálie. Co toto ocenění udělalo s vaší kariérou?
Dalo mi to obrovskou motivaci pro další práci. Byla to cena pro mladého činoherce do třiatřiceti let. V dopise od herecké asociace stálo, že jde o ocenění za dosavadní herecký přínos českému divadlu. Říkal jsem si tehdy, že to je něco úžasného. Myslím si, že ceny by měly být hlavně takové, říkat mladým lidem, že to, co dělají, dělají správně a utvrdit je v tom, aby to dělali dál.
Vraťme se ještě na moment k vaší rodině. Vy jste se stal otcem poměrně brzy. Byl to vždy váš plán být mladým tátou?
Spíš jsem o tom neuvažoval. Když jsem potkal svou ženu na škole, hned jsme věděli, že patříme k sobě. Prakticky hned jsme mluvili o dětech a o rodině, takže mi to přišlo přirozené. Vždycky jsme chtěli velkou rodinu a já ze srandy říkal, že chci sedm dětí. Z toho jsme ale po druhém dítěti ustoupili. Teď máme třetí a tím asi končíme. Chceme si také užít sami sebe a říkáme si, že je to super, že až budou jednou děti z baráku, budeme mít ještě sílu na to, abychom mohli cestovat a užívat si znovu ve dvou. Na to se také hrozně těším.
19. června 2019 |
