Při natáčení Modré krve II získal Kinský ke své bezprostřední noblese ještě větší moderátorskou sebejistotu, dokonce místy improvizuje a navíc se pouští do otázek, které se z čistě informativní roviny dostávají do osobnějších, leckdy zábavných poloh.
Tak třeba zvědavě zpovídá vládce Lichtenštejnska, jak se tvářili jeho spolužáci, když měli ve třídě skutečného prince, a dostane se mu úsměvné odpovědi, že s chlapci to vcelku nebyl problém. „Zato dívky byly velmi rozrušené, běhaly za mnou, chtěly se bavit a mě to rozčilovalo, takže jsem se tehdy rozhodl, že až se stanu knížetem, vyhostím všechny ženské!“
Jindy zase Kinský aristokraty žijící v cizině zkouší z mateřského jazyka, vyzvídá, které české slovo je pro ně svou výslovností nejtěžší – prý žhář. Do kamery vesele glosuje ochutnávku zámeckého vína, které ne a nejde otevřít, nebo cituje údiv prince Charlese, když poprvé slyšel, že má příbuzné i v Česku.
Ale při vší konverzační uvolněnosti se dotkne i zásadnějších témat. Například ohledně volby mezi prezidentským a monarchistickým systémem uslyší argumenty pro tradiční království s odpovědností děděnou z generace na generaci proti střídání mnohdy sporných prezidentů. Ještě i dneska? „Zvláště dneska!“
Nové díly dokumentárního cyklu se týkají například Wratislavů z Mitrovic, Bubnů z Litic, Belcrediů nebo Bartoňů z Dobenína. Někdy stačí jediné výstižné slovo, například na otázku, jak se tu tehdy žilo, dostane Kinský lakonickou odpověď: „Studeně.“ Jindy se rozvine celé spletité putování od dávných kmenových stařešinů ke královské větvi Přemyslovců včetně následných rodů spřízněných po meči a po přeslici.
Jednou se vypráví bezmála detektivka na téma, komu patřila vzácná šavle, podruhé zase košatý společenský román napříč několika typy režimu. Například o šikovném tkalci, který se dopracoval až k textilní továrně, císař ho povýšil do šlechtického stavu, poté v jeho sídle přenocoval prezident TGM, pak ho vyvlastnil Reinhard Heydrich, po válce se tu ubytoval ruský generál a následně tu zřídili mateřskou školu.
Mnohé památky dopadly daleko hůř. „Je neuvěřitelné, co všechno se do zámků nastrkalo,“ žasne Kinský v sídle s výjimečnou akustikou, ve kterém Joseph Haydn napsal svou první symfonii.
Alena Činčerová
A k historii budov se přidávají kuriózní lidské osudy – od emigranta, jenž působil na dvoře etiopského císaře Haileho Selassieho, až po budoucí skladníky či kulisáky, kteří zůstali ve vlasti i za totality.
„Hraběnka Eleonora Bubnová z Litic myla nádobí v dietní jídelně U Bumbrlíčka. Byla šťastná, když se časem vypracovala na servírku a nosila denně sedmnáct obědů na jednom tácu. Hrabě Ludvík Belcredi po propuštění z tábora nucených prací jezdil s brněnskou tramvají a baronka Josefína Hildprandtová zase pracovala v tehdejší Mototechně,“ vybírá režisérka Alena Činčerová několik příkladů z druhé řady Modré krve.
Přestože premiérové putování vede od menších tuzemských sídel až do Lichtenštejnska, obě řady spojuje tón výpovědí. Nenajde se tu žádné fňukání, stýskání, hořkost, ukřivděnost; naopak. Paní Eleonora se loučí s poděkováním „všem dobrým, laskavým a hlavně slušným lidem, ať se jim tu šťastně žije“. Vysílání pořadu se již nedočkala, zemřela loni v 89 letech.
Modrá krev II tak znovu přesahuje naučné toulky po hradech a zámcích. Včetně stálé platnosti rodových hesel. O právu a nesmlouvavě, tím se řídí rod Podstatzkých. Přes překážky ke slávě, tak zní heslo Hildprandtů, a Ctíce předky ctíme sebe, vzkazují Bubnové z Litic.
