Na desce je několik písní, které ASPM hraje už roky, a k tomu i novinky. Jak jste je vybírali?
Prostě jsme udělali věci, u kterých jsme měli pocit, že budou zajímavé, a na které jsme měli chuť. Předešlá deska byla vlastně o smrti, taky jsem ji napsal ve špitále. Teď jsem chtěl udělat album, co bude poučeně šťastné. Jako nízké slunce ve větvích starého dubu.
U písní, které jste už s ASPM nahráli dřív, je ten zvukový posun velký.
Kapela má už roky stejné obsazení a zvuk se kultivuje spolu s tou muzikantskou partou.
Takže na koncertě třeba před třemi lety bych slyšel něco podobného současné nahrávce?
Když přijdete třikrát za týden, vždycky to uslyšíte jinak. V naší muzice je spousta prostoru pro improvizaci, která souvisí s tím, jak se momentálně máte. Proto se to takhle mění. Jinak opravdu v téhle sestavě hrajeme víc než čtvrt století. Měnili se jen bubeníci, protože Milan Peroutka umřel. A předtím samozřejmě Kalandra. Teď jsem na řadě já.
Nestrašte!
Nebojte, nemám to v úmyslu.
Ale aranže vymýšlíte vy, ne?
V rámci ano, ale každý se může vyjádřit. Téhle partě nejde diktovat, co má kdo hrát. Ve studiu jsme hráli najednou, něco jsem dozpívával, něco šlo taky rovnou. Třeba píseň Mé múze, ta je na první dobrou, z jedné vody načisto. Je to šanson a to jinak nejde.
Kdo by případně musel rozhodnout, že se bude točit ještě druhý pokus?
O hudební režii se stará náš trumpetista Michal Gera, protože je velmi nekompromisní a nectí autority. A takového člověka potřebuju. Takže kdyby řekl – je to marný, nemá to koule – tak to sjedeme ještě jednou. V tomhle mu naprosto důvěřuju.
Na aktuální desku se dostala i jedna píseň s textem Petra Kalandry.
Ano, Uzenej večer, takový čundrácký valčíček, co byl na úplně první desce, kterou jsme natočili. Zpíval to Petr a mně se to už tenkrát moc líbilo, protože v tom byla taková něha. Lidi Petra nejvíc znají z Rytířových převodů Dylana, ale mně se víc líbí přímo Kalandrovy texty. Tak jsme ji zařadili.
Letos to bude čtyřiadvacet let, co Kalandra zemřel. Je jeho duch v kapele stále přítomný?
Petr s námi z dnešního pohledu hrál vlastně hrozně krátce, devět let. Ale byl to ten začátek. On nebyl nejlepší zpěvák na světě, klidně dal třikrát dokola jednu sloku. Ale nikomu to nevadilo právě proto, že byl génius, který přišel na jeviště a lidi ho brali, ještě než začal. To má jeden z tisíce muzikantů. Na posledních deskách jsme, vždycky když šel zase do hospody, museli přehrávat jeho kytary. A on to nikdy nepoznal. Ale Petr byl fenomén a strašně hodnej člověk, jen jednou jsem ho zažil, že někde na Moravě kopal do holubů. Ale to byl hodně ožralej. Co vám budu povídat. Měli jsme se rádi. Devět let jsme spolu na štacích spali v manželských postelích. Samozřejmě, že z něj v kapele něco zůstalo.
Zůstalo po něm i něco nepříjemného?
Třeba písničky v „křížkových“ tóninách kvůli kytaře a harmonice. Zatímco my dechaři hrajeme béčka. Ale kvůli němu to takhle bylo a zůstalo to dodneška. Je to nepraktický, nešikovný. Ale kdyby Petr dneska přišel na koncert, může v těch samých tóninách pokračovat.
Ale to jste nenechali proto, „kdyby přišel“, že ne?
Samozřejmě ne. To je jen neprofesionální měnit tóniny písní. Staří zpěváci si dávají písničky níž, já to nechávám. I když to třeba stoprocentně nezazpívám. S věkem se nedá podvádět. Pokud to neruší ducha písně, tak to nevadí.
