Jak se cítíte v den svých narozenin?
Děvče, dobře. Kvůli vám jsem i přehodila roucho a předstírám mládí. Je mi dvaadevadesát, už bych ty čísla neotočila. Devětadvacet mi už nikdy nebude, ale je to tak lepší. Svůj život beru s nadhledem.
Jak budete slavit?
Já už jsem dobře jedla a dobře pila a ještě v tom budu celý den pokračovat. Na oslavu si dám i dvě důchodcovské kávy, víc bych si už netroufla. Někdy přemýšlím, že bych měla začít kouřit marihuanu, protože jsem slyšela, že to dělá dobře stařenkám a stařečkům. Možná s tím začnu, abych ještě na konci zažila pocit začátku.
Pamatujete si, co jste dělala 17. listopadu 1989?
17. listopad. Ano, to je můj čas, kdy jindy bych se měla narodit, než v tento den. My, co jsme prožili jiné časy, umíme docenit toto významné datum. Mé oslavy byly tenkrát velmi bouřlivé a já slavila nejen narozeniny, ale i tu historii.
Často zmiňujete, že jste prožila několik životů. Co tím přesně míníte?
Já jsem spíše přežila tři životy a dokonce možná i víc. Pokud mám mluvit o těch třech, myslím tím svůj herecký život, život disidentský a teď je to ta penze, mé ohlédnutí za životem a vzpomínky. Já to ale opravdu všechno beru s humorem. Nemohu devadesát dva let brát tragicky. To je i pro mě strašná myšlenka. Možná byste nevěřila, ale mám u sebe přístroj, který prý člověka světlem omlazuje. A já to na sobě pociťuji. Alespoň v myšlenkách, když se vracím do svých dvaceti devíti let. (smích)
Napsala jste dvě knihy. Byla jste v nich maximálně otevřená, nebo jste se snažila alespoň trochu svého já uchovat v tajnosti?
Já byla až sebevražedně otevřená. Otevřenost, jen ta má význam. Pokud něco zastíráme, je to špatně. Já nikdy nic netajila. To nedělám a myslím si, že právě mí čtenáři věří každému mému slovu. Říkám v knize opravdu hrozné věci na sebe a tím pádem mohu hrozné věci říkat i na ty druhé. Pokud je to pravda.
Když byly knihy na pultech knihkupectví, nebála jste se, jak to čtenáři vezmou?
Absolutně jsem na to ani nepomyslela. Chtěla jsem ukázat pravdu. Dokonce jsem byla od všech oceněná tím, že čtenáři podle všech reakcí usoudili, že stejně jak jsem dobře hrála, tak teď i dobře píši. A to je pro mě největší radost, protože si myslím, že jsem hrála dobře.
Vlasta Chramostová
Celý život obdivujete jednu ženu, která vás zasáhla i svými verši.
Ano, jsem velkou obdivovatelkou Olgy Scheinpflugové, která byla výjimečná herečka i žena. Měla jsem to štěstí, že jsem se s ní potkala nejen pracovně, ale i soukromě.
Na jejím nočním stolku se po její smrti v roce 1968 našly její poslední verše, které jsem přesně před padesáti lety na jaře na její počest mohla recitovat nad jejím hrobem. Ty verše se staly součástí mého osobního bytí, protože vystihují i můj život. Zněly takto:
„Spravedlnosti času, jsem tvůj vyznavač.
Za všechny tresty tvrdých slov krupobití, živote, děkuji ti.
Je krásné moci věřit v mravní řád,
vědět, že za hříchy se nikam neuteklo,
tvor tresty znavený se může lehčeji smát,
než kdo jim unikl a jehož čeká peklo.
Za všechny tresty zasloužený pláč,
spravedlnosti času, jsem tvůj vyznavač.“
Tento rok je rokem stého výročí republiky. Je něco, na co vy vzpomínáte?
Já to beru velmi osobně, protože dva bratři mého otce padli v legiích. A další moji příbuzní zemřeli v různých historických obdobích. Mám tam osobní háčky, za které se chytám při tom stém výročí. A mám skutečně čeho. Moji předkové byli velmi dobří lidé, což ne každý může říci a já jsem na to pyšná.
