Režisérka Kamila Polívková
Setkává se stejný tým, který tvořil Herce a truhláře Majera, bude výsledná inscenace v něčem podobná?
Zvláštní otázka, na kterou mimochodem v souvislosti s Konzervativcem odpovídám nezvykle často. Přitom nemám dojem, že opakovaná spolupráce jednoho týmu by byla v divadelním prostředí něčím tak výjimečným. Je to vlastně úplně běžné, jen v našem případě je to z nějakého důvodu třeba zdůrazňovat. Budiž. Odpovím tedy, že o to, aby tato práce byla té předešlé podobná, určitě neusilujeme.
Co zde přesně znamená slovo z titulu Konzervativec? Máme jej chápat v klasickém politologickém smyslu?
Ano, to slovo konzervativec, navíc ve spojení s autorem Davidem Zábranským, provokuje zvědavost. Ale je to jen slovo, pojem, nálepka. Něco si pod tím pojmem představíme, něco na základě tohoto konkrétního spojení očekáváme. A to mě zajímá — rozdíl, tedy prostor, který vzniká mezi očekáváním a skutečností. Náš Konzervativec je každopádně živý člověk. Není to typ, jako tomu bylo v případě Herce a truhláře Majera, ale komplexní a rozporuplná osobnost, která se prostě nedá jenom tak jednoduše označit a zařadit.
Je to tedy představení o někom, kdo brání tradiční hodnoty?
Dejme tomu, že brání tradiční hodnoty, není to ale žádný starý suchar bez humoru, fantazie nebo schopnosti vnímat a otevřeně přijímat okolní svět. Ve svém vnitřním světě se ale z různých důvodů cítí bezpečněji. A to je něco, čemu já osobně hluboce rozumím.
Lze označit Konzervativce za „klasickou činohru“?
Já se do těchto škatulek nedokážu a nechci cpát. Nevím, k čemu je to dobré.
Jaká je pro vás jako režisérku spolupráce s Davidem Zábranským?
S Davidem spolupracuji moc ráda právě proto, že je jiný než já. A přesto si rozumíme, protože se respektujeme, přes všechny rozdíly, odlišné postoje nebo hodnotová měřítka. Vnímáme navzájem své odlišné světy a to je ve výsledku mnohdy podnětné a inspirativní.
