Jedna věc se ovšem musí Thirty Seconds to Mars uznat. Provokativní obal alba America se zdařil velmi. Chybí zde titul desky, zato v mnoha různých verzích přináší tu seznam známých amerických jmen, tu žebříček nejnebezpečnějších sportů a nakonec třeba i přehled oblíbených sexuálních poloh.
Jak vás napadlo udělat několik různých verzí obalu?
Došlo mi, že s názvem America nikdy nenajdete obrázek, kterým byste album mohli reprezentovat. Tedy jediný obrázek. Když budete chtít být patriot, dáte tam vlajku, jako antiamerikanista použijete hořící vlajku. Když budete blázen a cédéček nebudete chtít prodat moc, dáte tam obličej Donalda Trumpa...
RECENZE: Thirty Seconds to Mars se zmohli jen na popěvky a mávání vlajkou |
... a hořící obličej Donalda Trumpa, když jich chcete prodat hodně.
No přesně! Prostě nás bavilo vytvořit něco jako časovou schránku. Když se podíváte na všechny ty seznamy, jsou tam věci vtipné, banální, podivné i provokativní, ale dohromady dávají smysl i nějakou výpověď o době a kultuře, ve které žijeme.
Považujete desku America za koncepční album?
Řekl bych, že ano. Zas tak moc o tom však nepřemýšlím. Začali jsme dokumentárním filmem A Day in the Life of America, pak jsme vyrazili na propagační turné po Spojených státech, do toho jsme přišli s obalem desky a texty, které dohromady asi tvoří nějaký koncept.
Protože obal je v podstatě sám o sobě konceptuální umění.
Je to tak. Něco jako výstava v galerii. Nevím teď přesně, ale udělali jsme nejmíň stovku různých verzí.
Lze vaši desku chápat jako interpretaci stavu, v jakém se Spojené státy dnes nacházejí?
Ano, myslím, že to tak je. Písnička Walk on Water, kterou naše deska začíná, hovoří o změně, svobodě a boji za to, čemu věříte.
Jste naštvaný ze současné podoby Ameriky?
Občas jsem rozzlobený, občas mě to inspiruje, někdy jsem zmatený a někdy... jak to říct... kombinace všeho dohromady. Je to divná doba, v níž žijeme.
Především lidé, kteří si oblíbili vaši starší muziku, jsou poněkud rozladění z toho, jak nová deska zní. Co tomu říkáte?
Nevydali jsme album pět let, to je dlouhá doba. A musíte se posouvat dopředu. Já ani bratr jsme se nikdy nechtěli opakovat. Ale myslím, že občas musíte pár lidí nas..t, jinak neděláte věci správně. Na desku America jsme hrdí, máme s ní větší úspěch než dřív. Konkrétně zmíněná Walk on Water je velká rocková pecka, byť v ní nevyužíváme staré triky. Přijde mi skvělé popadnout nablýskaný zvuk a udělat v jeho rámci protestní píseň.
Ovlivňuje nový zvuk způsob, jakým hrajete naživo?
Pro nás to vlastně není nový zvuk, to spíš pro lidi, kteří nás moc neposlouchali. Písně jako Hurricane či Echelon měly víc společného s The Cure nebo Depeche Mode než s tvrdým rockem. Vždycky to tedy byla součást naší hudby. Ale rozumím tomu, že když má někdo v hlavě kousky jako The Kill nebo třeba This Is War, může to tak vnímat.
Takže si z té kritiky nic neděláte?
Dnes se vnímání rockové hudby hrozně zužuje. Takže pak přijdou lidi a říkají – to přece není rockové album, jaké jsem očekával. Budiž. Ale odezva, jakou máme na koncertech a z výsledků singlů i z celé desky v hitparádách, je úžasná.
