RECENZE: Ztraceni v newyorském lunaparku. I s Adamem Plachetkou

Kinopřenos Mozartovy opery Cosi fan tutte z Metropolitní opery byl přitažlivý účastí Adama Plachetky a navíc vyvolával zvědavost avizovaným přenesením děje z Itálie 18. století do zábavního parku poloviny 20. století. Ten ale sám o sobě nevyrobí ani drama, ani komedii.

Operu Cosi fan tutte (v doslovném českém překladu „tak to dělají všechny“), jejíž zápletka spočívá v kuriózní sázce o věrnost snoubenek, docenila až moderní doba. Údajnou lascívnost, kvůli níž dílem opovrhovala měšťanská společnost 19. století, ve skutečnosti Mozart a jeho libretista Lorenzo da Ponte povýšili na studii citů, jejichž nevyzpytatelnost málem vyústí do tragédie. Autoři přesto zůstali na půdě komické italské opery, která nemůže končit jinak než filozofickým nadhledem.

W.A. Mozart: Cosi fan tutte

55 %

Dirigent: David Robertson

Režie: Phelim McDermott

Přímý přenos z Metropolitní opery, Cinestar Anděl, Praha 31. března 2018

Už publikum 18. století nejspíš nemohlo vážně věřit tomu, že by dívky neprokoukly lest, neboli převlek svých snoubenců. A z toho plyne, že o to ani nejde. Uvěřitelnost děje neřeší ani britský režisér Phelim McDermott, který už pro Metropolitní operu inscenoval Glassovu operu Satyagraha. Samotný lunapark, jako symbol mámení, rozporu mezi iluzí a realitou, by mohl této opeře za jistých okolností poskytnout vděčnou kulisu.

McDermott se navíc pokusil vymyslet pro postavy moderní „outfit“. Vytáhlá Fiordiligi, která svádění odolává déle, představuje se svými brýlemi typ „třídní šprtka“, povolnější Dorabella pak typ „třídní sexbomba“. Oba hoši ve svých kožených bundách trochu připomínají ctitele Elvise Preslyeho, a některé situace, třeba rádoby kohoutí tanečky, které kolem dívek provádějí, nepostrádají humor. Některé výjevy by se daly považovat i za divadelně poetické, třeba když se Fiordiligi v jedné ze svých árií vznáší v balónu, nebo když se spolu čtveřice snaží konverzovat na konících z kolotoče.

Nevyužitá hvězda z Broadwaye

Jenže místo aby režisér dál a do větší hloubky vypracovával situace a hudbou vyjádřené skutečné i předstírané emoce propojoval s tím, co mu poskytuje nabídka lunaparku (když už si ho vymyslel), případně 60. let jako takových, tak zaplnil jeviště skupinou cirkusových umělců. Polykači nožů a ohně, hadí žena, liliputáni a další při předehře ukazují nápisy oznamující publiku, že je čeká láska, kouzla a tak dále, ale pak krom občasného posouvání kulis nemají žádný význam, jen přihlížejí a v důsledku překážejí.

Vtipně trefnou „moderní“ podobu nenašel McDermott ani pro zkušenější dvojici, která s oběma páry manipuluje. Filozof a přítel obou mládenců Don Alfonso, navlečený do žlutého obleku, aspoň těží z herecké i vokální pružnosti barytonisty Christophera Maltmana. Komorná Despina (zde pokojská), kterou představuje muzikálová hvězda Kelli O’Hara, ale jakoby jen předváděla svůj drdol a nenucený šarm. Člověk by čekal, že právě z její účasti režisér vykřeše mnohem oslnivější divadelní jiskry, zvlášť když jí operní role zjevně nedělá pěvecky problém.

To sopranistka Amanda Majeski v technicky velmi náročné úloze Fiordiligi je na tom vokálně hůř. Hrdinka svou věrnost zpočátku přirovnává ke skále a stejně pevně by měl znít hlas interpretky, ale soprán Majeski působil bezbarvě a řídce, zacházení s ním bylo nejisté. Je otázka, jestli vůbec byl v prostoru Metropolitní opery slyšet a jestli s tím něco dělal dirigent David Robertson, jehož nastudování beztak působilo jako spíš zběžné než pozorné.

Mnohem víc zůstal v uchu barevný a sytý mezzosoprán Sereny Malfi v úloze Dorabelly a jasný tenor Bena Blisse jako Ferranda. A Adam Plachetka? Zanechal lepší dojem než když před časem v kinopřenosu ztvárnil Leporella v Donu Giovannim. Guglielma má pěvecky zažitého z jiných produkcí, a v daném inscenačním rámci sehrál úsměvně neohrabaného hromotluka, stejně vychloubačného jako později trpícího, jenž i s přítelem dostane za vyučenou. Nicméně v režijním lunaparku byl ztracen jako všichni ostatní.