RECENZE: Víc hudby, méně filozofie, prosím. Film s Manics baví jen místy

Dokument No Manifesto sleduje osud slavné kapely Manic Street Preachers. Baví vždy, když se věnuje přímo muzice. Což bohužel netrvá celé dvě hodiny.

Trailery

Sledovat další díly na iDNES.tv

Dokument No Manifesto o kapele Manic Street Preachers má mnoho tváří. Do stovky tuzemských kin zamíří 22. března a ke své smůle hned zpočátku trochu nudí. Pár desítek minut se tu totiž hlavně filozofuje. K této partičce to patří, proč ne, ale zkazky o tom, jak si slíbili nikdy nenapsat „lovesong“ a skoro to porušili, mohly klidně přijít později.

Film zachraňují až okamžiky, kdy se obrací k muzice. A to v nejrůznějších podobách. Ať už jsou to úplné začátky, které komentuje baskytarista Nicky Wire: „James začal hrát ve třinácti a hned uměl celé Exile on Main Street a Appetite for Destruction (alba od Rolling Stones a Guns N’ Roses, pozn. red.). A já pořád válčil s akordem D dur. Těžce jsem žárlil.“ Anebo když James Dean Bradfield následně prochází svou úctyhodnou sbírku kytar: „Koupil jsem spoustu nevhodných, čistě z rozmaru, že se mi šiknou, až dospěju k rockabilly. K čemuž jsem samozřejmě nedospěl nikdy.“

Cenný je rovněž vhled do tvorby Manic Street Preachers. „Písničky píšu normálně v obýváku, romantické na tom je jen to, když do šesti ráno něco kutíš a vyjde to,“ přiznává Bradfield.

Vedle kapely a producenta Grega Havera v dokumentu bohužel vystupuje i řada fanoušků několika generací, kteří se ve svých pokojích a kuchyních, ale i na ulici, předhánějí v tom něco o Manicích říct. Ve výsledku však nesdělí nic zásadního. 

Proč se máme od bezejmenného klučiny dozvídat, že každý z muzikantů je specifická osobnost? Tohle pasování se na znalce kapely působí směšně a bohužel filmem prostupuje po celou dobu. Čestnou výjimku tvoří fanda, z něhož se stal bedňák, a jak tak stěhuje Manicům aparaturu na pódium, oči mu září štěstím.

Lézt všem do zadku nepomohlo

A podobně bezelstně funguje i propojení hudebníků s fanoušky. Původně odmítali mít fanklub, teď po koncertu vyjdou ven, vyfotí se, podepíšou, poklábosí „jako staří známí“, jak zazní od jednoho z čekajících návštěvníků. „Překvapuje vás, že lidi čekají od rána před bránou?“ zní jedna z otázek. „Udivuje mě to, ale i já takhle kdysi s bratrem vartoval kvůli koncertu Rush, tak to chápu,“ říká Wire.

No Manifesto: Film o Manic Street Preachers

60 %

USA, 2015, 116 min

Režie: Elizabeth Marcus

Kamera: Mike Desjarlais

Hrají: James Dean Bradfield, Nicky Wire, Sean Moore

Kinobox: 66 %

IMDb: 6.5

Úsměvně působí srovnání toho, jaké velikosti postupně dosáhla velšská kapela v Británii, s neschopností konečně prorazit ve Spojených státech. Opět dostávají slovo posluchači. Jaké to je fandit v Americe Manicům? „Osamělé,“ tvrdí jeden z nich. 

Podobně žertují i hudebníci: „Lézt všem do zadku nepomohlo, kašlat na všechny taky ne. Mám se snad vyspat s každým, kdo půjde kolem?“

Na méně zábavnou notu se hraje kolem zmizení, respektive pravděpodobné sebevraždy, rozháraného Richeyho Edwardse. Zvlášť v kontrastu s tím, jak maloměšťácky dnes žijí jeho kumpáni. Jeden si doma kuchtí anglickou snídani, druhý na zahrádce opečovává kompost, třetí se tetelí ze sniperské pušky: „Je to jako meditace... zakončená velkým třesknutím.“

Ve výsledku je snímek No Manifesto poměrně naplňující portrét rockových velikánů, kteří s odstupem litují, že si potřásli rukou s Fidelem Castrem. Jen je potřeba přetrpět trochu toho prázdného plkání.