Samozřejmě není co řešit ohledně skutečnosti, že třiadevadesátiletý zpěvák sám a bez jediné pauzy utáhl celou show. To je prostě obdivuhodné samo o sobě. Aznavour navíc vzhledem k věku zpívá skvěle. Jistě ne bezchybně, ale to málokdo, byť o generaci či dvě mladší.
Totéž lze říct o jeho kapele, která namíchala tradiční šansony s moderněji laděnými kousky i balady s našlápnutými skladbami. Pojetí koncertu se od předloňské Aznavourovy tuzemské premiéry v zásadě nelišilo. Takže stejně jako tehdy lze pozvednout obočí nad zvuky, jež se občas linuly z kláves. Smyčce a především dechy by písním udělaly lepší službu jako skutečné živé nástroje.
Nechyběly ani taháky jako skladba Les Émigrants, jíž celý večer začal, podmanivá Ave Maria nebo Je voyage, kde se v duetu přidala zpěvákova dcera Katia Aznavourová, jinak sloužící jako jedna ze dvou vokalistek. A nemohla chybět ani La bohème.
V zásadě lze koncertu vytknout jen dvě věci. Lehce ospalý rozjezd, který se však hvězdnému zpěvákovi nakonec povedlo zvrátit zcela ve svůj prospěch. A potom přístup Aznavoura coby konferenciéra. Mezi jednotlivými písněmi promlouval víc než dost, ale bohužel sveřepě pouze francouzsky. A podle smíchu té hrstky, která dobře rozuměla, většina publika přišla o kus zábavy. A nemalou část složky, jež měla atmosféru večera dotvářet. Kdosi poznamenal, že koncert měl být opatřený titulky. A přitom Aznavour s angličtinou problém nemá.
