Švankmajerův nápad inspiroval brněnského autora Bruna Solaříka k sepsání knihy. Ta nyní vyšla v nakladatelství CPress. Solařík si však filmařovu výzvu nevyložil doslovně, vytvořil takzvanou kunstkameru, jev známý z novověkého období manýrismu. Dá se chápat jako sbírka přírodních výtvorů, artefaktů, nálezů i kuriozit vysokého i pokleslého umění.
Tedy všeho, co kdy Švankmajer vytvořil či sesbíral. Aby to však dávalo smysl, Solařík kunstkameru rozdělil podle dobové klasifikace a za pomoci autorových citací a textů vše doplnil o myšlenky Lewise Carrolla, Edgara Allana Poea a D. A. F. de Sada, jeho oblíbených umělců. Kvůli zahraničnímu zájmu je každá stránka rozdělena na českou a anglickou část.
Pečlivě roztříděné
Na bezmála třech stech stránkách se rozkládají různá vyobrazení lidské existence - zrůdné, chtivé, děsivé, nenasytné, ale i veselé, možná někdy dokonce šťastné. Nechybí ani malby hmyzu, pohlavní orgány nebo přetvořené kostry zvířat. Vyobrazené fotografie a záběry připomínají, že film je velkým sluhou výtvarného umění, avšak hlavně nekonečné lidské imaginace, která v případě Švankmajera stále roste.
Ani není nutné, aby čtenář Švankmajerovu práci nějak podrobněji znal. A i když o ní má povědomí, nuda mu při čtení rozhodně nehrozí. První kapitola Gaudia přibližuje Švankmajerovu schopnost nazírat na život dětskýma očima a umět si hrát. Zastupují ji ukázky z filmu Otesánek, Hmyz i Lekce Faust. „Dětství je nejvýznamnějším zdrojem tvůrčí imaginace. Jde tedy o to, nezavřít si k němu dveře,“ nechal se kdysi slyšet.
Obálka knihy Jan Švankmajer
Další část nazvaná Horribilia už disponuje o něco méně poetickým obsahem - rohlíky propíchané hřebíky z filmu Něco z Alenky, žraločí boty z Jiného druhu lásky nebo lebka schovaná v kanálu z Přežít svůj život.
„Horribilia shromažďují nikoli jen předměty morbidní, ale především doklady magického oživení hmoty ve středu člověka-loutkáře se zkušeností slastí a děsu,“ píše se tu. Další, Mystica, pak vypráví o věcech tajemných, Funeralia se zase soustředí na předměty smuteční a rituální, které čerpají ze Švankmajerových cest a Relikviářů.
„Podobně jako mezi mužem a ženou leží minové pole lásky a nenávisti, tak i mezi inspirací a konečným artefaktem leží tvůrčí proces, toto minové pole našich obsesí,“ stojí v poslední kapitole Mirabilia.
Ta vybírá erotické prvky z jeho děl, přičemž nejvíce vyčnívají ty z Vinnetoua, kdy Švankmajer klasické výjevy doplnil o lascivní útržky snímků ženských úst nebo pohlavních orgánů. A koho by to nezajímalo na oko, může si přečíst o sexuální úloze řitní sliznice, protože ano, i na tu zde přijde řeč.
