Stejně tak ne zcela zaplněná O2 arena reagovala na program samotný. S odstupem je však potřeba říct, že šlo v prvé řadě o sbírku koncertních klišé. Na tom by samo o sobě nebylo nic zlého, jsou osvědčené triky, jež na svých vystoupeních používá skoro každý, tady to však působilo skoro až jako parodie.
Totiž hned při druhé písni kapela hale předvedla ohňovou show, již si zpravidla jiní nechávají na velké finále. U další vyzvali publikum, ať svítí svými mobily. U příští skladby vytáhnou někoho z davu na pódium, napadlo mnohé. To se sice nestalo, ale mezi písněmi se sborově přálo Johnnymu Kellymu k narozeninám. Chyběl jen obří dort a obraz kýče byl dokonán.
Kelly Family se k publiku měli, jak se patří. Není sporu o tom, že kapela má k Česku vztah, vždyť zde vznikl i jeden z videoklipů, což hudebníci nezapomněli zmínit. Ale příběh o tom, jak kdysi zpívali v Paříži (jako úvod písně Une famille, c’est une chanson) následovaný ujištěním, že Praha je ovšem hezčí, už podkročil hranici důstojnosti.
Mezi hezké nápady patřila kamera, která při písničce We Got Love zabírala náhodné páry v publiku s výzvou, ať se políbí nebo obejmou. K méně zdařilým se řadí projekce ke skladbě Red Shoes. Ano, po celou dobu byla nad pódiem obří červená bota. Hm.
Jednotliví členové zpívající rodiny se se svými sólovými čísly vesměs střídali, na některé kousky se celá kapela sešla v přední části pódia a odzpívala je v jedné řadě. Nejen tehdy však vyniklo, že ty nejzásadnější hudební party obstarávají doprovodní muzikanti v černém, skrytí většinu času i mimo světla reflektorů.
Kelly Family si svůj comeback náležitě užívali. A jejich věrné publikum podle všeho též. Ale po hudební stránce šlo spíš o milou vzpomínku než o velký zážitek.
