Spisovatele Miloslava Švandrlíka, coby klasika českého humoru, proslavila absurdní satira Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky. Díky filmu režiséra Zdenka Sirového zná kdekdo hlášky majora Terazkyho (Pavel Landovský) a vojína Kefalína (Ondřej Vetchý).
S prvním vydáním úspěšného díla o Pomocných technických praporech musel autor hodně „fedrovat“. Švandrlík stačil dokončit jenom prvních 17 kapitol a už mu je vydavatel bral pod rukou. V havlíčkobrodském nakladatelství Vysočina totiž dobře věděli, že po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 bude téma zesměšňující socialistickou armádu nežádoucí. Kniha byla nadšenými čtenáři okamžitě rozebrána.
Na sklonku života o sobě sám Švandrlík prohlašoval: „Má bujarost se vytratila do nenávratna a často koukám nepřívětivě, až zavile“. Svůj humor a nadhled si ale dokázal zachovat.
V rozhovoru pro literární časopis Tvar dokonce velkoryse a zcela přesně prorokoval vlastní skon. „Moje plány? Už dlouhá léta se snažím pokojně umřít. Moje zesnulá žena mi přesto ve snu předpověděla, že se dožiji sedmdesáti sedmi let. Každý rok navíc bych proto pokládal za horor a naschvál prozřetelnosti,“ tehdy spisovatel odpověděl. Trefil se, zemřel 26. října 2009 ve svých 77 letech a spočinul na hřbitově u kostela Nejsvětější Trojice v Kutné Hoře vedle své druhé manželky Evy.
Miloslav Švandrlík se narodil 10. srpna 1932. Nejprve bydleli u Botiče v čin- žáku v pražské Michli. Pak až do konce života v domku na Chodově. Však tam dostal čestné občanství, vzniklo i Švandrlíkovo náměstí, na němž má bustu od sochaře Miroslava Pangráce.
Hodně mizerný student Švandrlík byl workoholikem. Vydal na tři desítky knih, asi 7 000 povídek, 25 tisíc anekdot, psal scénáře pro televizi, divadlo i rozhlas. Je autorem fejetonů, reklam či aforismů.
Ale jako student nestál za nic. Nedoučil se instalatérem, maturitu získal jen díky ročnímu kurzu pro dělnické kádry a z DAMU po dvou letech odešel. „Tatínek by měl velice rád v rodině studenta, jehož prospěchem by se mohl honosit. Ale s touto myšlenkou se již dávno rozloučil. Prospěch jsem neměl valný a mravy chvalitebné. Navíc jsem si vysloužil čtyřku z chlapeckých ručních prací a pan učitel Matějka nevěřil, že mne nějaký řemeslník přijme do učení,“ zavzpomínal v autobiografii.
Klasika: Draculův švagr
Kvůli Černým baronům Švandrlík nesměl za komunistů v době normalizace celých 10 let publikovat, jeho knížky šly do stoupy. Držela ho při životě spolupráce s ilustrátorem Jiřím Winterem Nepraktou. Pro humoristický časopis Dikobraz vytvořili desítky tisíc kreslených fórů. „Byli to spíš komentátoři obecně lidských problémů s jasnou linkou a jasnou čitelností. Jejich vtipy byly málo útočné, nikdy se nepouštěli do nějakých velkých politických projevů, ale o to byli populárnější,“ komentoval dvojici Neprakta-Švandrlík někdejší předseda České unie karikaturistů Břetislav Kovařík.
„Velice mě baví psát horory. Horory mám rád, ovšem ty naše české, kde je hrůza shozena nějakou vtipnou pointou,“ vysvětloval nadšeně Švandrlík. Prokázal to v roce 1970 legendární povídkovou sbírkou hororů Draculův švagr. Neprakta ji opatřil báječnými obrázky. Posledními „hrůzostrašnými“ soubory jsou Markýz de Sádlo (2005), Přesýpací strejda (2006) a Hajlující upír (2006). Knihy již ilustrovala Švandrlíkova přítelkyně Jarmila Růžičková.
