Nabízí se otázka, jestli kytarista Dick Taylor, který The Pretty Things založil v roce 1963, nelituje toho, že předtím po půl roce jako zakládající člen opustil Rolling Stones, a tudíž dnes nehraje na stadionech. „Je to trochu únavná otázka, ale musím vám říct, že odchodu od Stounů nelituju. Ne, to není to správné slovo. Kašlu na to! Je to jasné?“ říká Taylor. „Není zbytí, musíme hrát v malých prostorách, ale užíváme si to,“ dodává zpěvák Phil May, jenž spolu s Taylorem kapelu zakládal. „A festivalový koncert byl skvělý, užíváme si, když publikum reaguje.“
The Pretty Things si za padesát let existence prošli řadou žánrů od psychedelického popu vrcholných šedesátých let přes hard rock v následující dekádě až po osmdesátkovou novou vlnu. Nakonec se však vrátili k rokenrolu v podobě, v jaké zněl na přelomu 50. a 60. let. „No, něco jsme za ty roky vyzkoušet museli,“ soudí May s odkazem na více rockové desky Silk Torpedo a Savage Eye z poloviny 70. let. A Taylor dodává, že koncerty v dnešní podobě reprezentují hudbu, kterou hrají nejradši.
Zatímco oba zakladatelé kapely jsou zasloužilí sedmdesátníci, o rytmiku se starají bubeník Jack Greenwood a baskytarista George Woosey, o dvě generace mladší hudebníci, kteří se k The Pretty Things přidali zhruba před deseti lety. „Jsou to naši kamarádi, parťáci, nebereme to tak, že bychom byli v kapele s nějakými legendami,“ tvrdí svorně.
„Když jdeme nahrávat nebo si chystáme, co budeme hrát naživo, anebo jsme už na pódiu, mám pocit, že jsme všichni na stejné vlně,“ říká May. „Jasně že do toho mladí vnášejí něco navíc – ale díky tomu je to, co děláme, rozmanité. A Rozmanitost je v hudbě dobrá věc.“
Druhý kytarista Frank Holland, jenž se přidal koncem 80. let, připomíná, že The Pretty Things si své kouzlo udržují možná právě proto, že pokračují cestou kapely, která nikdy nepřerostla ve velké hvězdy jako někteří jejich souputníci. „Pomáhá to utužovat kamarádství,“ tvrdí. „A díky tomu jsme možná pořád naživu,“ dodává Phil May.
Patří k tomu i skutečnost, že kapela stejně jako před lety cestuje hlavně v dodávce, ale pozitiva jednoznačně převládají. „Někdo se mě ptal, proč to pořád děláme. A já říkám – proč sakra ne?“ tvrdí May. „Zaprvé nás to pořád baví. Jezdíme po světě a dáváme publiku to, co žádá. Což je přece fantastické! Tuhle jsem říkal našemu manažerovi, že bychom měli koncert natočit kamerou, abych mohl ukázat doma dětem, jak jde trávit podzim života,“ směje se.
