Kdo jiný by měl omladit Činohru Národního divadla než osmadvacetiletá herečka, jež se za tři roky stala výraznou tváří jiné přední pražské scény, ve Stavovském divadle úspěšně hostuje ve Třech sestrách a byla čerstvě oceněna Thálií pro herce do 33 let?
Ohlášený příchod Veroniky Lazorčákové, která od září první scénu posílí spolu s Janou Strykovou, však vzbudil spíše údiv. Obě mladé ženy svůj talent opakovaně prokázaly a Národní divadlo jim jistě bude slušet, ovšem i díky nim naroste v ženské části souboru počet hereček zhruba do čtyřiceti let na deset. Vedle dvou novicek zde totiž již hrají Lucie Polišenská (ročník 1986), Jana Pidrmanová (1985), Pavla Beretová (1983), Magdalena Borová (1981), Tereza Vilišová (1981), Pavlína Štorková (1980), Jana Janěková ml. (1978) a Kateřina Winterová (1976).
Přetlak relativně mladých tváří nabízí dvě otázky. Zda se dostane všem stejného uplatnění, a pokud ano, v jakých rolí uvidíme ty zkušenější. Na první otázku lze odpovědět kladně bez problému. Divadlo v pojetí současného šéfa činohry Daniela Špinara nestaví na výkonu jednotlivce, podobně jako se v jeho režiích prolínají žánry, nabízí hercům v každém svém kusu i dostatek rolí.
Ve Snu čarovné noci se tak má šanci předvést Beretová, Polišenská a Štorková, ve Třech sestrách Borová, Stryková, Lazorčáková a Vilišová. „Skladba hereckého souboru je a vždy byla plně v kompetenci a zodpovědnosti uměleckého ředitele, všichni jeho členové jsou vytíženi v rámci uměleckého programu a provozu tak, jak mají být,“ vzkázal Špinar přes mluvčí činohry Kateřinu Ondrouškovou.
Za pravdu mu dávají prezident Herecké asociace Jiří Hromada i vedoucí její buňky při ND Jiří Štěpnička: je to čistě věc vedení, Herecké asociaci nepřísluší situaci nijak komentovat. „Že jsou Činohrou Národního divadla vytěžovaní především mladší herci a herci ve středních letech, považuji za zcela logické,“ reaguje na téma teatrolog a redaktor časopisu Svět a divadlo Jakub Škorpil.
„Zejména poté, co se s příchodem nového uměleckého šéfa dostávají ke slovu režiséři (opět) mladší a střední generace, jejichž poetika, obávám se, nemusí řadě herců ze starší generace konvenovat. Nemám však pocit, že by starší herci byli vedením Činohry ND zcela opomíjeni či jakkoli utlačováni,“ dodává Škorpil a připomíná veleúspěšnou Audienci u královny, která nejen nabízí výrazné sólo pro Ivu Janžurovou, ale i vděčné role pro Václava Postráneckého či Taťjanu Medveckou.
Jak Štěpánek putoval
Audienci však nastudovalo Národní ještě pod bývalým šéfem Michalem Dočekalem, za Špinarova vedení se dosud nikdo se starších herců ve výraznější roli neobjevil. Sám Špinar v rozhovoru pro Aktuálně uvedl: „Vzal jsem do souboru mladé lidi, protože jsem věděl, že dokážou psychicky i fyzicky unést současné požadavky velké scény, chápou, že divadlo je artistní disciplína, a splní mou představu propojení činohry s dynamickým pohybem, pantomimou a dalšími žánry.“
Znamená to tedy, že se starší herci budou ve Špinarově pojetí objevovat pouze v epizodních rolích? „Tento proces považuji za zcela přirozený. Ostatně klasická i moderní světová i domácí dramatika nabízí hlavních rolí pro starší herce jen omezené spektrum,“ upozorňuje Škorpil. „Nedávno jsem se zabýval Lucernou na českých jevištích a bylo zajímavé pozorovat, jak Zdeněk Štěpánek v inscenacích Národního divadla putoval rolemi Jiráskovy báchorky od mlynáře v roce 1935 po starého vodníka Ivana v roce 1964. O tom, že by v posledních letech byl onen trend nějak výraznější, tedy nelze hovořit,“ ubezpečuje teatrolog.
Pomyslný dluh, který může konzervativnější divák cítit, zřejmě pomůže splatit květnová premiéra na Nové scéně, jíž Špinar do názvu vetkl Shakespearův citát Křehkosti, tvé jméno je žena a kde dává šanci Janžurové, Salzmannové, Medvecké, Preissové a Tesařové. „Inscenaci vévodí pětice našich slavných zralých hereček. O mužské verzi zatím neuvažujeme – nicméně v této chvíli například pánové Postránecký, Němec a Beneš zkoušejí velké role v inscenaci Mlynářova opička,“ doplnila Ondroušková.
Co se nejstarších členů hereckého ansámblu týče, rozsáhlé prostory Národního a Stavovského divadla jim časem možná přestanou vyhovovat. Nepodtrhl by tedy jejich kvality nějaký komorní prostor, který po opuštění Divadla Kolowrat první scéna nemá? „Národnímu divadlu jistě taková scéna chybí. Nedomnívám se ale, že by jejím prvotním smyslem mělo být využívání potenciálu starších herců. Těm ostatně lépe sluší velké scény a nemyslím, že by v tomto ohledu bylo vedení činohry nějak obzvlášť macešské,“ uvažuje Škorpil.
„Vedení činohry se zcela logicky snaží přitáhnout do divadla především mladší publikum, což je ambice, kterou by první scéna měla zcela přirozeně mít. Divák, jenž se chce ‚pokochat hereckým koncertem starých mistrů‘, má dnes řadu možností, jak tuto svou touhu naplnit na menších, většinou komerčně orientovaných scénách,“ dodává. Zde se v první řadě nabízí Divadlo Ungelt či Divadlo v Řeznické.
„Národní divadlo má být místem progrese (v mezích zákona) a takový program logicky vyžaduje využití herců, kteří jsou na vrcholu svých tvůrčích sil,“ souhlasí Škorpil se současným směrem. Zůstává však stále na divácích, zda se do Národního nechají zlákat progresivním stylem, či známou tváří.
