Bez ohledu na rekordních dvanáct sošek pro výsek ze života Jana Masaryka se skutečnou, ač nekorunovanou vítězkou dvouhodinového přenosu stala moderátorka Adéla Banášová, která jeho podstatu vystihla trefným žertem: „Sledujete udílení cen filmu Masaryk. Pardon, cen Český lev“.
A po ceremoniálu se dál přetřásalo, zda válcoval své konkurenty napříč kategoriemi tak výjimečnými kvalitami, nebo spíše díky obratnému marketingu. Obsáhl projekci pro politiky a diplomaty, týdenní nasazení v jediném kině na sklonku roku, jen aby splnil pravidla pro zařazení do slabšího roku 2016, či uvedení na Berlinale, byť mimo soutěž s rozpačitými zahraničními recenzemi.
Jednoznačností svého verdiktu se zdáli být zaskočeni i někteří z akademiků. Výroky „To jsme trochu přehnali“ se na rautu utkávaly s argumentem „České lvy nejsou porota“. Jinými slovy, vítěze neurčuje dohoda, nýbrž statistika, navíc se hlasuje tajně a nikdo nevidí členům České filmové a televizní akademie do obýváků, zda si všechny filmy opravdu pustili, nebo se nechali strhnout nevídanou kampaní a posvátným jménem Masaryk.
Početně vzato proměnil Masaryk ze čtrnácti nominací dvanáct. Ztratil pouze jedinou, nevyhrála Arly Joverová ve vedlejší ženské roli; mezi herci ve vedlejší roli měl dva hned zástupce, z nichž vyhrál Oldřich Kaiser. Znamená to tedy, že je lepší než dosavadní rekordmani Hořící keř či předtím Je třeba zabít Sekala?
To si musí akademici srovnat s vlastním svědomím. Pro kritiky je Masaryk prostě filmem z kolekce 2017, kdy jde reálně do kin, takže ho budou ve svých cenách za rok poměřovat s jinými letošními novinkami Jana Svěráka, Jana Hřebejka či Bohdana Slámy. Pak se uvidí. Zatím Masaryk nosí nálepku jednookého mezi slepými, což vůči některým loňským „slepým“ taky není fér.
