Hlava rozbolavělá úvahami, jak ještě vylepšit oblíbený hollywoodský sport posledních týdnů a před televizními kamerami přímých přenosů do celého světa co možná nápaditě znectít amerického prezidenta Donalda Trumpa, jako by přestala rázem existovat, sotva padla noha. Co noha – přímo pilíř, mramorový sloup zářivých Oscarů, které přece nikdy nechybují.
Až teď. Navíc se předvedly tak banální záměnou obálek se jménem klíčového vítěze, jakou by člověk možná čekal při volbě královny krásy na vesnickém bále, nikoli však pod střechou vážené instituce, která tak dlouho hlásala pestrost, různorodost a rovnost šancí, až si ji mimoděk přivodila sama.
Nejdříve totiž vkráčel na jeviště vesměs bělošský tým domnělého vítěze, muzikálu La La Land, a po zjištění omylu vyklízel potupně místo vesměs černošské sestavě tvůrců pravého výherce, příběhu černošského gaye Moonlight.
Trapné to bylo náramně, pro oba tábory i pro diváky v sále netušící, jestli jde o žert a komu vlastně mají tleskat. Pouze Trumpovi uříznutá noha Oscarů nahrála: napřela totiž pozornost jinam.
Samozřejmě se vynořila spousta konspiračních teorií, kdo za přehmat nese vinu a skončí nejméně v Sing Singu, začalo dokonce vyšetřování – ale proč, jestliže je viník nasnadě? Přece Trump, který zorganizoval temné spiknutí proti svým kritikům, aby jim zkazil každoroční svátek; Trump, jenž se cítil dotčen jejich útoky a vtípky, takže jim ušil z ostudy kabát.
Nebo neměl důvod?
Překvapivě se tentokrát umělci docela krotili. Mluvili spíše v obecných proklamacích – nechceme zdi, tolerance je lepší než strach – a dokonce i moderátor Jimmy Kimmel zahájil večer úvahou, že se rozdělená země může spojit a být zase skvělá, pouze když každý Američan podá ruku někomu, s kým nesouhlasí.
Pravda, pak přešel k již obehraným narážkám na „nejvíce přeceňovanou“ herečku Meryl Streepovou, na Trumpovu dceru Ivanku, na nepohodlné novináře, kteří mají hned opustit sál, či na prezidentovu zálibu v Twitteru.
Zavtipkoval, že „loňské rasistické Oscary jsou už za námi“ a že „my lidi nediskriminujeme podle zemí, nýbrž podle věku a váhy“. Ale to všechno bylo dětinsky nevinné škádlení ve srovnání s prohlášením íránského režiséra, který si pro cenu nepřijel „ze solidarity se svým národem a dalšími šesti zeměmi“, jimž Bílý dům omezuje vstup do Států, nebo s předoscarovými výzvami herečky Jodie Fosterové: „Nastal čas postavit se na odpor!“
Ovšem na druhé straně samy Oscary potřebují trumpování jako sůl. Výzkumy totiž ukázaly, že na rozdíl od let, kdy za širokého zájmu publika vyhrávaly snímky jako Titanic či Statečné srdce, šest z deseti Američanů letošní nominované tituly vůbec neznalo. Kdežto Trumpa zná každý; to on by mohl umělce školit, jak se dělá showbyznys. Nejlépe pomocí šikovného skandálu.
A třeba jim poradit. Nejbláznivější z bláznivých hypotéz naznačují, že blamáž se zaměněnými obálkami byla plánovanou součástí večera: prý pro zvýšení zájmu.
V tom případě se povedla dokonale. I za tu cenu, že si teď z jejich průšvihu utahují reakce typu: „Chyba, ve skutečnosti vyhrála Hillary Clintonová.“
Kdo ví, možná právě filmařská trampota bez Trumpa bude tím, co Ameriku zase sjednotí. Škodolibý smích je nadstranický.
