RECENZE: Pomalejší Springsteen. Ani z rozvodu se nemusí hned brečet

Americký básník, malíř a hlavně hudebník Ryan Adams se může posluchačům plést se slavnějším kanadským skorojmenovcem, byla by to však chyba. Jeho deska Prisoner je pozoruhodný počin.

Americký písničkář Ryan Adams | foto: Universal Music

Americký písničkář Ryan Adams před dvěma lety překvapil, když vypustil do světa zvláštní, ale skvělou desku. Rozhodl se totiž od první do poslední písně udělat coververzi tehdy aktuálního alba Taylor Swiftové 1989.

K neobvyklému počinu jej dovedlo rozpadající se manželství s herečkou a zpěvačkou Mandy Moore. Swiftové album popisoval jako „vlastní alternativní vesmír“ a mluvil o tom, že mu 1989 způsobuje čirou radost.

No a protože je Adams poctivý dříč, vznikla pozoruhodná nahrávka, jejíž kvality korunoval i fakt, že v žebříčku amerického magazínu Billboard startovala na sedmé příčce, jedno místo před originální deskou, jež však byla v hitparádě už osmačtyřicátý týden.

Adams a Moore se nakonec loni rozvedli, takže se dalo čekat, že koncem životní etapy se hudebník bude zabývat i na autorském albu Prisoner, které právě vyšlo.

Ryan Adams původně působil vkapele Whiskeytown, která byla označovaná za „alternativní country“. Tahle nálepka by šla klidně použít i na aktuální desku. Ovšem s vědomím toho, že americké country je široký pojem, do kterého se vejdou i mnohé rockové motivy.

Album zní trochu jako pomalejší Bruce Springsteen. S čestnou výjimkou úvodní skladby Do You Still Love Me?, jež vyšla i jako single a v níž se výrazně ozývají varhany, je zbytek desky vrcholně kytarový.

Žádné velké bolestínství

Všech dvanáct skladeb by šlo bez ztráty kytičky ořezat na nejjednodušší zpěv s doprovodem jedné kytary, což je znak kvalitního písničkářství. Zároveň se Adams nebojí svoje dílo obalit do aranží se silnými bicími a průzračným zvukem elektrických i akustických kytar. Aranže jsou ovšem stále uměřené.

Důležité je, že ač jde o tematickou desku inspirovanou rozvodem a plnou pomalých, spíš tklivých balad, v žádném případě nezní nějak bolestínsky. Například píseň nazvaná Doomsday sice přináší obrazy o čekání na lásku až do soudného dne, ale jiskřivá harmonika, která ji provází, vyloženě vlévá optimismus do žil. Stejně tak Shiver and Shake, píseň téměř fyzicky zpodobňující odcizení a samotu, nepůsobí tak, že by se posluchač chtěl zabít, ale spíš dodává naději.

Prisoner

80 %

Ryan Adams

Adamsovi se tak povedlo vytvořit nahrávku, která není pouhou autorovou terapií, ale plnohodnotným albem s osobní výpovědí.

Což není málo, protože dříve nebo později se do téhle životní situace může dostat každý. A jistě, rozchod se dá řešit pojídáním tuny zmrzliny v posteli a brečením u maratonu romantických filmů. Anebo je možné pustit si vyspělou desku, kterou se její autor vyrovnává stímtéž. A nejen takhle Adamsův Prisoner dobře poslouží.