Jste ostřílený herec, přesto - cítil jste se při tom dlouhotrvajícím potlesku nezvykle?
To víte, že to byl jiný pocit než na normální repríze. Najednou celé to jeviště, které stojí na každé repríze, stojí nějak jinak. Vidí vás naposled a vy vidíte naposledy je. Slza mi neukápla, ale dojatý jsem byl hodně. Když jsem říkal poslední větu, nevím, zda poslední dvě písmena byla slyšet.
Donutil se rozloučil se Sluhou i NárodnímReportáž z derniéry rekordního představení  |
Je to skutečně naposledy, co jste se objevil v Národním divadle?
Jak jsem řekl během toho krátkého proslovu na jevišti, dnes jsem zde vystoupil patrně naposledy. Ale řekl jsem také: Nikdy neříkej nikdy. Třeba se tady ještě někdy při nějaké krásné příležitosti objevím, ale to teď nemohu tušit. Každopádně dnes to bylo velmi bouřlivé, krásné, dojemné a nezapomenutelné.
Chystal jste se na derniéru nějak speciálně?
Tohle já nedělám. Na hru se připravovat nepotřebuji, děláme ji dvaadvacet let, čili herec je povinen si hru zapamatovat. A co se týče toho proslovu, tak jsem uvažoval, že si to nějak nachystám a že budu říkat něco, co bude mít hlavu a patu. A nakonec stejně dospějete k tomu, že vstoupíte na jeviště, to vás políbí, společně s publikem osloví, a aniž byste přemýšlel, řeknete pár slov, které vám tryskají ze srdce, a to je nejlepší.
Těch šest set repríz se opravdu zdaleka nepovede každému herci - berete to jako svůj divadelní vrchol?
To tak nemůžete brát, už byste se vystavoval tlaku, že žádný vrchol nepřijde. A já bych chtěl, aby ještě nějaký přišel, vždycky se mluví o životní roli. Životní role je podle mne ta, která přijde na konci života. A ten já nechystám. Ale Sluha dvou pánů určitě bude patřit k nezapomenutelné kapitole.
Cítil jste za ty roky někdy rutinu?
Určitě ne, každé představení mělo svoje publikum, každé mělo jinou náladu, jinou zkušenost, jinou energii. Tím pádem každé představení bylo jiné a mně se nezdálo, že ho opakuji.
Zkoušet jste začínal ještě s panem Kemrem a Kodetem, výraznými postavami první scény - zařadila se podle vás hra do historie Národního divadla?
Ona se zařadila do historie už tím, že se hrála šestsetkrát. To, že v tom zkoušeli pánové Kemr a Kodet, skvělí herci Národního divadla, bylo vynikající. Moc jsme se těšili, jak si spolu zahrajeme, ale k tomu nikdy nedošlo.
Divadlo je živý organismus. Když srovnáte první reprízu s tou poslední, jak se kus za tu dobu proměnil?
Proměnilo se to v tempu. Když jsem začínal, bylo mi čtyřicet, teď je mi šedesát pět. Takže když máte přeběhnout ve čtyřiceti jeviště, je to jako mladý srnec. Když ho přeběhnete v pětašedesáti, už jste zralý na vyřazení ze stáda. Což se dnes stalo, dnes mne ze stáda vyřadili a už tady budou běhat jiní mladí srnci.
Myslíte, že ta hra bude v repertoáru Národního divadla chybět?
Nemyslím, protože repertoár, jak se teď tvoří v éře nového šéfa, je úplně odlišný od toho, o čem vypovídá tato hra. Myslím si, že v této skladbě repertoáru asi chybět nebude.
A co nyní zkoušíte?
Budu teď zkoušet v Divadle Husa na provázku hru Král Ubu, na to se velmi těším. A také tam hraji Amadea se svým synem. Takže dvě hry v Brně. Čeká mne i něco v Praze a hodně natáčení.
