RECENZE: Metallica má kytary ostré jako kdysi a válí perfektně

Fanoušci Metalliky se po dlouhých osmi letech konečně dočkali nového alba. A je nutno podotknout, že deska nazvaná Hardwired... to Self-Destruct je pořádná nálož. Obsahuje sice celkem „jenom“ dvanáct skladeb, jenže možná překvapí, že vychází jako dvojalbum.

Metallica na Sonisphere | foto: Josef Vostárek, MF DNES

S výjimkou úvodní skladby Hardwired totiž žádná z písní nejde pod pět minut a celková stopáž desky činí hodinu a osmnáct minut. Deluxe verze alba přidává navíc ještě jeden disk a na něm letos pořízený „živák“. Fanoušci tu najdou hity ze starších desek i covery písní od Deep Purple či Iron Maiden. Celková délka deluxe verze je už skutečně úctyhodná: dvě a tři čtvrtě hodiny. Tolik pro srovnání trvají koncerty těch největších frajerů.

Hardwired... to Self-Destruct

80 %

Autor: Metallica

Nicméně obsáhlost nahrávky znamená jenom jeden z faktorů a sama o sobě by nebyla ničím, kdyby Metallica nový materiál nějak odflákla. To se naštěstí nestalo.

Deska je totiž od začátku do konce nabušená silnými skladbami, které však jdou značně proti pravidlům showbyznysu. Pojďme si to předvést na písní Atlas, Rise!, druhé v pořadí a taky druhém singlu, který kapela vypustila do světa ještě před vydáním desky.

Obal desky Hardwired... To Self-Destruct

Se stopáží šest a půl minuty by v dobách, kdy Metallica začínala, pomalu spadala mezi kousky, u nichž si inženýři lámou hlavu, zda se vůbec vejdou na jednu stranu malé vinylové desky. S tím, že předehra trvá skoro minutu, by singl většina komerčních rádií odmítla přehrát ještě dnes. Přesto příběh o mytickém obrovi, který musí na svých zádech nést celý svět, patří k nejlepším na desce. Nesmlouvavé tempo, zpěvný refrén ani chytlavé kytarové riffy, tedy krátké melodické linky či motivy, jež jsou základem heavymetalových kousků, nic z toho nedopustí, že by se posluchač během písně mohl jakkoliv nudit.

Kouzlo nového alba tkví v tom, že je nejlepší kombinací nového a starého. Produkce a výsledný zvuk jsou jednoznačně moderní, jednotlivé riffy by přitom obstály na kterémkoli z alb vrcholné historie Metalliky. Některé se dávným hitům nejen vyrovnají, dokonce je předčí.

Ačkoli album Hardwired... to Self-Destruct prakticky nemá slabé místo a funguje jako ucelený kus, dá se říct, že první ze dvou disků je o něco silnější. Stejně tak vedle skutečnosti, že jednotlivé skladby bez uzardění zapadnou do dosavadního katalogu Metalliky, je třeba přiznat, že jeden jasný hit desce chybí. Anebo je samozřejmě možné, že jej posluchač mine v záplavě muziky, která je opravdu trochu nepřeberná. Čas ukáže.

Rovněž ti, kteří mají Metalliku radši v její baladické a něžnější poloze, vyjádřené především dnes již pětadvacet let starým hitem Nothing Else Matters, na aktuálním albu ostrouhají. Na druhém disku sice skladby ManUNkind, Am I Savage nebo Murder One začínají pomalu, ale záhy se promění v ostrými kytarami doprovázené vypalováky. Tedy nic pro jemné duše, což však pravověrným fanouškům Metalliky vrásky nepřidělá. A rozhodně to nic nemění na faktu, že Hardwired... to Self-Destruct patří k nejlepším deskám kapely.