RECENZE: V čem je Margita světový? Možná uvidíme, až mu bude sedmdesát

Kdo zažil Štefana Margitu v zahraničních divadelních inscenacích, mohl si udělat obrázek o tom, co umí. Nedělní „gratulační“ koncert k jeho šedesátinám v Národním divadle z toho však nabídl jen zlomek.

V posledních letech je Margita ve světě obsazován hlavně do role boha Loga ve Wagnerově Zlatu Rýna. A ohlasy jsou tak jednotné a nadšené, že by člověk čekal, že Národní divadlo (nebo jiný pořadatel) nasadí všechny páky, dostane do Prahy Margitovy wagnerovské kolegy a Zlato Rýna tu provede koncertně nebo poloscénicky. Bylo by to jistě náročné organizačně i finančně, ale při popularitě, jíž se Margita u nás těší, se nechce věřit, že by se to nedalo zvládnout.

Štefan Margita - Gala 60

65 %

Štefan Margita a hosté

Orchestr Národního divadla, dirigent Robert Jindra

Národní divadlo, 13. listopadu 2016

Na koncertě tak Margita zazpíval pouze monolog Loga z druhého dějství, ale i tak naznačil, že to je nejspíš „jeho“ role i čistě pěvecky. Margita se svým limitovaným, užším a kovovým hlasem, schopným ale energické deklamace, omezil repertoár vlastně jen na pár rolí mimo tenorový mainstream. S těmi se ovšem dostal do elitní operní společnosti. To je úvaha, která mu dělá čest. Pak je nicméně obtížné sestavit program galakoncertu. A když Margita zpívá klasické italské „vypalovačky“ jako je nářek Federica z Cileovy Arlézanky nebo i Jeníka z Prodané nevěsty, tak spíš předvádí to, co jeho obor není. Nutno ale ocenit smysl pro sebeironii, s níž zazpíval a odtancoval árii It Ain’t Necessarily So z Gershwinovy opery Porgy a Bess.

Přijela hvězda z Nizozemska

Škoda, že na koncertě nevystoupilo víc oslavencových kolegů ze světových scén. Přijela jen nizozemská sopranistka Eva-Maria Westbroeková, která s Margitou v zahraničí vystupovala v janáčkovských produkcích. Nejprve zazpívala árii z Pucciniho Tosky Vissi d‘arte, ale mohutný, hutný, poněkud rozeklaný hlas se jí v této vlastně velmi intimní a ztišené chvilce nepodařilo zkáznit. Posluchač tak hádal, na jakém tónu se hlas ustálí... Lepší dojem zanechala v duetu s Margitou jako Santuzza z Mascagniho Sedláka kavalíra a poté i jako Jenůfa v závěrečném výstupu z Její pastorkyně - i když člověk by si ji možná spíš představil jako Jenůfčinu pěstounku Kostelničku.

Tu zpívala s Margitou Eva Urbanová, která zaskočila za onemocnělou Dagmar Peckovou. A i přes výhrady k Westbroekové se v přímém porovnání potvrdilo, co je to dostatečný zvuk v hrdle. Holanďanka zásobu má, Urbanová nikoli a zpěv nahrazuje přiškrceným křičením. A to by se nemělo dít ani v citově nejdrásavějších projevech Kostelničky a Wagnerovy Ortrudy.

Dalším propadem večera byl pokus sólisty Národního divadla Josefa Moravce přednést slavnou tenorovou árii Una furtiva lagrima z Donizettiho Nápoje lásky. Pod tak násilným tlakem se zpívat nedá, to pak výsledek připomíná tvrdý zvuk pily. Měkkost, volnost a cit pro dynamiku do koncertu naopak vnesla sopranistka Simona Houda Šaturová jako Donna Anna z Mozartova Dona Giovanniho, v duetu s Margitou.

Koncert, který dirigoval Robert Jindra, byl zasazen do dekorace inscenace Janáčkovy opery Z mrtvého domu režiséra Daniela Špinara. Surrealistická scéna připomínající salón s klavírem uprostřed „ladila“ s interpretovanými čísly někdy více, někdy méně. Každopádně připomněla asi jedinou skutečně originální inscenaci, jakou Národní divadlo v posledních letech vyprodukovalo. Margita v ní ostatně účinkoval a coby Luka Kuzmič předvedl, jak se dá z ne zrovna velké role udělat „majstrštyk“.

Obezřetnost ve výběru rolí se mu každopádně vyplatila. I když se jeho hlas nemusí líbit každému, zůstává faktem, že zatímco mnozí jiní odpadli, on v šedesáti zpívá stále stejně jako dřív. Takže až bude slavit sedmdesátiny, možná pražské publikum konečně uvidí, v čem je světový.