Přiznám se, že se mi nepodařilo odhalit, který text je Gellnerův.
Uklidním vás, já jsem tu báseň taky neznal, ač mám všechny jeho sbírky. Ale letos vyšla jeho tlustá monografie, kterou jsem přečetl celou, a byla tam i tahle zapadlá báseň jménem Osobní. Okamžitě jsem ji zhudebnil, protože Gellner je praotec toho, jakou má mít Katapult image.
Jaká image to je?
V šedesátých letech tu byli mods a rockeři a pak existovala image kapel založených na příbězích. A to mám rád. Přečetl jsem celého Bezruče. Kdyby tam nebyly ty šachty, tak se to dá všechno zhudebnit. A Gellner je pro mě absolutní rockový příběhář. Co řádek, to úder.
Kam byste Kladivo na život zařadil žánrově? Podle mě je to spíš bluesová než rocková deska.
Je to rhythm’n’bluesová deska. Rytmus, polovyprávěný zpěv a možná bluesové cítění. Novináři mi celý život nadávají, že používám tři zas... akordy. Už jsem slyšel blues z osmapadesátého na jediný akord, ale to já ještě nedovedu.
Co říkáte na to, že se vám vyčítá, že hudba Katapultu je příliš jednoduchá až primitivní?
Jeden příklad za všechny. Paul McCartney tvrdí, že napsat jednoduchou písničku na tři akordy je strašně těžké. Tak já vám něco řeknu, já to umím. Ale ani jednoduchou píseň neumí každý zahrát dobře. Já rád hraju covery, ale třeba It’s All Over Now od Rolling Stones nám nejde. Tam má Bill Wyman takovou svinskou basu...
Když jsou pro vás v textech důležité příběhy, asi vás nepřekvapilo, že Dylan dostal Nobelovu cenu, že?
Děláte si ze mě legraci, nebo co? Já jsem Dylana dlouho nechápal, samozřejmě mi nejdřív neseděl jeho skřehotavý zpěv. Ale pak jsem se k němu vracel a postupně jsem začal vnímat všechny souvislosti těch příběhů. Konečně inspiroval asi miliardu muzikantů včetně Stounů. Bob Dylan je génius, jen mu musíte přijít na chuť. Ale vy jste mluvil o textech a s tím já nesouhlasím. Pro rokenrolovou kapelu něco jako text neexistuje. Musíte zpívat příběhy! Svoje, jiných lidí, ze života. Věci, které lidi buď zažili, nebo teprve zažijí. Já nemůžu zpívat něčí text, nejsem Karel Gott.
