Jak vycházíte se svými dcerami? Už nejsou tak malé a zábavy je s nimi určitě více, než když byly miminka.
Musím si své potomstvo pochválit. Všechny dcery, co mám, jsou úžasné a ty nejmenší holčičky jsou skvělé. Strašně mi to pomáhá a dělá dobře, že je mám kolem sebe. Jsou mazlivé, užívám si, dokud to jde a neutečou mi do světa. Hodně spolu blbneme, hrajeme si a rád jim vyprávím i pohádky. Někdy si vymýšlím takové blbosti a ony ani nedutají. „Ještě jednu, tatínku, ještě jednu!“ pořád se doprošují, ale já už nemám tolik myšlenek. Je to prostě senzace. Opravdu jsem netušil, že i v tomhle věku se dají úspěšně vychovávat malé děti a nemohu si to vynachválit.
Je to příjemné, když se člověk vrací do dětských let a hraje si?
Ano. Hrajeme domino, samozřejmě skládáme lego, ale chtěl bych říct ještě jednu věc, která je pro mě strašně důležitá. Mě to nutí do spousty činností, které bych jako důchodce, kdybych děti neměl, normálně nedělal. Čili já s nimi vstávám, dělám jim snídani, utírám jim zadky, oblékám je a vozím je do školy. Jednoduše dělám všechno. Je toho spousta a drží mě to pořád při činnosti, takže se cítím výborně.
Petr Janda s rodinou
Takže i koupete a vaříte? Děláte činnosti, které většinou obstarávají hlavně maminky?
Mně nevadí vůbec nic. Já jsem se o děvčata snažil starat s Alicí, abych jí pomohl a mě to navíc baví. Než jdou spát, máme takový rituál, že si ještě chvíli povídáme všichni čtyři v naší manželské posteli. Manželka jim čte pohádky už od doby, kdy se narodily, když ještě nic nevnímaly. Říkala, že někde četla, že je dobré číst pohádky dětem už ve věku, kdy ještě ani nežvatlají. Jak se zdá, tak se to strašně chytlo, protože největší trest pro naše holky je, když jim maminka řekne: „Holky, dneska nebude pohádka“. To je největší trest, nic horšího neznají.
Holek máte kolem sebe opravdu hodně. Vaše dcera Marta má také holčičku. Nechybí vám trochu ten chlapský parťák?
Nechci to moc říkat nahlas, ale samozřejmě kdybych měl kluka, byl bych rád. Ale nechci to zakřiknout. Holky jsou zdravé, což je nejdůležitější. Proto je mi to v podstatě jedno. Teď se na mě trochu usmálo štěstí, že jsme si koupili kocoura, takže to je první mužský samec, který je v naší rodině. Jinak máme dvě čubky a morče, to je taky samička. U rybiček se to nepozná.
Petr Janda a kapela Olympic
Dovolené jste si moc neužil. Byly festivaly, hráli jste po celé republice.
Byl jsem samozřejmě týden na dovolené a jinak jsme si to doma užívali. Máme velkou zahradu a bazén, takže to bylo úplně v pohodě. Já jsem už tak „nacestovaný“, že nemusím za každou cenu jet někam na dovolenou. To dělám jen kvůli dětem, kvůli moři a hezkému počasí. Kvůli sobě rozhodně ne. Teď připravujeme takový zvláštní koncert, takovou krátkou šňůrku. Já tomu říkám plugged unplugged. Koncert s malým aparátkem. Budeme mít tři hosty, ještě jednoho kytaristu, flétnu, saxofon a housle. Zahrajeme písničky ne moc známé a bude to hodně sborové, nostalgické, něžné. Spíš takové pohlazení, žádný velký bigbít. Myslím si, že to bude krásné. To máme připravené na listopad, to budeme s Olympikem slavit tu pětapadesátku.
Jak se na ni těšíte?
Rozporně. Radši bych pětadvacítku než pětapadesátku. Ale zase na druhé straně lidé, kteří téhle branži rozumí, to považují za zázrak, že se kapela udrží takhle dlouho v takové formě. Někdo asi při nás stál, kdo nám pomohl, abychom to takhle dlouho vydrželi. Dokonce se domnívám, že jsem v takové kondici a v takovém stavu, že bych možná mohl oslavit za šest let i tu šedesátku.
Vy jste v dobré kondici a nedávno jste byl za modela.
Já si to moc neužíval. Focení není zrovna činnost, kterou bych nějak miloval. Radši hraju na kytaru. Oblečení bylo moc krásné, ale obleky nejsou zase tak úplně můj styl. Spíše jsem si užil klobouky, které byly z dílny české značky, což mám rád. Je vždy hezké, když jsou muž a žena dobře oblečeni.
Michaela Kuklová a Petr Janda
Fotil jste kalendář pro firmu vyrábějící uzeninu, který je lehce inspirovaný mafií a 20. léty v USA. Líbilo by se vám v té době žít?
Abych pravdu řekl, ani moc ne. Ta doba na mě byla strašně divoká. Mezi námi ta mafie nějakým způsobem pořád někde klíčí a funguje. Já si toho nevšímám a vlastně o tom nic nevím, takže mě to nijak neobtěžuje. A že bych se chtěl vrátit do nějaké doby, kdy mafie řádila a brala výpalné, to určitě ne.
Ženy si často musí v této branži hlídat i postavu. Jak to máte vy?
Já to mám těžké. Strašně rád jím. Hlavně jsem na maso. Toho při focení bylo taky hodně, měli jsme velký raut, který se skládal ze samé skvělé šunky a kvalitních mas. Co vám mám povídat. Člověk neodolá, tedy především já. Takže jsem si chvilky pauzy užíval buď v družném hovoru s Míšou Kuklovou či Petrem Jáklem, nebo jsem s chutí uzobával dobré jídlo.
