RECENZE: Kate flirtuje, William žárlí. Chutná to jako vídeňský sachr

Antonio Salieri vešel do dějin především jako Mozartův rival, také zásluhou fantazie pozdějších tvůrců počínaje Puškinem a konče Milošem Formanem. Jakou ale vlastně psal hudbu? Ve Vídni nyní hrají jeho komickou operu Falstaff.

Nejslavnější operu podle Shakespearovy komedie Veselé paničky windsorské sice napsal koncem 19.století Giuseppe Verdi, ale nebyl jediný. Před ním tak učinili například Otto Nicolai a právě Salieri. Ten velkou část života spojil s Vídní, a protože letos si navíc svět připomíná 400. výročí úmrtí velkého anglického dramatika, sáhli ve vídeňském Theater an der Wien (Divadlo na Vídeňce) právě po Salieriho méně známém zpracování komedie o potrestaném tlustém poživačníkovi. Inscenaci hrají do 23.října.

Ital Salieri byl vlivnou postavou vídeňského hudebního života přelomu 18. a 19.století. Zastával prestižní post dvorního kapelníka, byl respektovaným pedagogem, učil například Beethovenova, Schuberta nebo Liszta. Jako skladatel sklízel většinou úspěchy, výjimkou nebyla ani komická opera Falstaff, jež byla ve Vídni poprvé uvedena v lednu 1799.

Antonio Salieri: Falstaff

65 %

Dirigent: René Jacobs

Režie: Torsten Fischer

Theater an der Wien, 14.října 2016

Salieri a libretista Carlo Prospero Defranceschi sestřihli Shakespearovu hru na míru italské komické opery. Ubrali některé figury, především mladý milenecký pár Fenton a Anna. Árie nejsou příliš dlouhé, snaha o jednoduchost, sdělnost a zábavnost je patrná z celého díla. Hudba se pěkně poslouchá, ale zase rychle mizí, neutkví v paměti výjimečnou melodikou, senzitivitou či hloubkou. Prostě takový vídeňský sachr, jenž se rozplyne na jazyku... Jsou tu ovšem některé slovní výměny, které neodbytně připomínají Mozartova Dona Giovanniho. Možná to je náhoda, možná to byl úmysl pobavit publikum narážkou na mezitím již zesnulého skladatele. Rozhodně ale bez onoho dramatického účinku, jehož Mozart dosáhl citací jiných autorů ve scéně hodujícího Dona Giovanniho.

Princ jako James Bond

Zrovna této Salieriho opeře by slušel nějaký „crazy“ režijní nápad. Režisér Torsten Fischer (který před lety ve Vídni inscenoval Smetanova Dalibora) ho skutečně dostal. Děj umístil do současné královské rodiny. První dojem je mocný, však také publikum vybuchlo ve smích, když se na jevišti pod fotografií panovnice a jejího chotě objevil nejen tento pár, představovaný statisty, ale i ostatní členové královské rodiny, stylizovaní do postav z opery. Vévodkyně Kate je Mrs Alice Ford, Camilla Mrs Slender (u Salieriho nahrazuje Shakespearovu Mrs Page), princ William je Mr Ford a princ Charles Mr Slender.

Na královninu recepci se dostaví nezvaný host – Sir John Falstaff se sluhou, kteří připomínají Laurela a Hardyho. Začnou zmatky a svádění Kate a Camilly. Obě vévodkyně také vymyslí onen komplot, kdy tlusťocha nacpou do koše, v tomto případě do vozíku na prádlo. Představení má bezesporu spád, původní nápad ale režisér nevytěžil tak, jak by snad mohl a nedovedl ho k žádné vtipné pointě. Spíš od něj utíká, britské reálie už dále příliš nevyužívá, snaží se i trochu psychologizovat, jenže Salieriho postavy nejsou bytosti, jimž v žilách tepe krev, spíš půvabné loutky. Na konci se Falstaffův sluha promění v Mefista či iluzionistu a Falstaff je za trest „rozřezán“ v bedně.

Divák se tak spíš než zápletkou baví pohledem na více či méně dokonalé „dvojníky“ členů britské královské rodiny. Třeba na prince Charlese ve skotské sukni. Nebo na Kate, vévodkyni z Cambridge, pobíhající po jevišti i v nedbalkách. Její představitelka, německá sopranistka Anett Fritschová, navíc i kultivovaně zpívá. Nebo na šíleně žárlícího prince Williama, jenž se dokonce ve snaze odhalit manželčinu nevěru promění v Jamese Bonda. V opeře má také nejdelší a nejvirtuóznější árie, napodobující milostné zoufání z vážných oper. Ruský tenorista Maxim Mironov je přednáší velmi zdatně. Camillu, vévodkyni z Cornwallu, představuje bulharská sopranistka Alex Penda, která ale pěvecky není zrovna v pohodě, některé tóny jí znějí ostře a násilně. Úctyhodný pěvecký i pohybový výkon podal německý barytonista Christoph Pohl jako Falstaff.

Orchestrální doprovod obstarala Akademie für alte Musik Berlin, spoluúčinkoval pěvecky i herecky skvělý Sbor Arnolda Schönberga, dirigoval René Jacobs, který mezi jednotlivé scény vsunul klavírní variace, jež na jeden z duetů složil Ludwig van Beethoven. I když se ale nejedná o dlouhé pasáže, je znát, že už přicházejí z jiného světa než byl ten Salieriho.

Ostatně i Mozart už mířil do jiného světa. Zatímco totiž Salieriho opera připomíná dobře ušitou, padnoucí konfekci, Mozart vytvářel jeden model haute couture za druhým. Na druhou stranu, někdy je dobré vytáhnout ze šatníku i slušivou konfekci. Aspoň si lze uvědomit, jak vypadal běžný hudební život koncem 18.století, a že Salieri, přes všechnu svou slávu, měl hodně důvodů na Mozarta žárlit.