Myslíte, že české prostředí, v němž se vaše knihy odehrávají, je pro cizince nepochopitelné?
Politika našeho království byla ve středověku těsně propojena s děním v říši a životní styl obou oblastí byl v podstatě totožný. Proč by mi němečtí čtenáři nerozuměli, pokud rozumějí Američanům, Francouzům nebo Skandinávcům? Problém je jinde – na české autory se bohužel dívají se značným odstupem a povýšeně. Dostat se na německý trh je hodně těžké, jsem zvědavý, nakolik mé knihy zaujmou.
Držíte v ruce novou knihu Jáchymovští démoni. O čem je?
Jde o jubilejní desátý román z detektivního renesančního cyklu o královském písaři Jiřím Adamovi z Dobronína. Počátek 16. století, kdy se příběh odehrává, není vybrán náhodně, tehdy se začalo v Jáchymově těžit stříbro. Okolo něj se kniha točí.
Proč jste vybral zrovna téma hornictví, máte k němu nějaký vztah?
Díky těžbě stříbra se Jáchymov stal v první polovině 16. století na krátký čas druhým největším městem hned po Praze! Na tu dobu se tam děly neuvěřitelné věci – Šlikové, kteří začali s těžbou, založili své podnikání moderně na kapitalistických základech. Vymysleli podílové listy, něco jako naše akcie. Díky nim získali na rozvoj těžby finance a nesmírně zbohatli.
Ve vašich knihách jde často o detektivní zápletku, řešení nějakého zločinu. Nakolik jsou tyto věci věrohodné? Konzultujete je třeba s historiky, zdali se takto opravdu mohly stát?
Musíme si uvědomit, že se do husitských válek nevedly soudní protokoly a zápisy. Jediné, co máme, jsou popravčí knihy, ale jejich zápisy jsou strohé. Z nich žádný příběh nevytvoříte. Teprve později se začaly vést soudní protokoly s přiznáním zločince. Ovšem vlastní vyšetřování se nezapisovalo, jenže právě to je sůl detektivky.
Jsou v něčem ty soudní zápisy překvapivé?
Pro dnešního člověka ve všem. Třeba v tom, že se zločincem jednala společnost jako se zločincem. Smyslem soudního jednání nebylo zločinci dokazovat vinu, ta byla dána jeho přiznáním (bez něho by soud nebyl možný). Soudce jen zvažoval míru trestu, a proto spravedlnost jednala rychle a rázně.
Z čeho tedy svůj historický příběh stavíte?
Inspiruji se životem jako takovým při respektování dobových procedurálních postupů a samozřejmě s ohledem na myšlení našich předků a na jejich morální hodnoty. Tehdejší zákony totiž chránily jen ty poctivé. Ve chvíli, kdy někdo spáchal zločin, sám se vyloučil ze společenství poctivých a přestaly ho chránit panovníkovy zákony. Jenže existovaly ještě boží zákony. Soudce soudil podle svědomí a srdce, dobovým jazykem nalézal spravedlnost. Srovnával dikci světských zákonů s dikcí Ježíše Krista a snažil se uvést oba pohledy do souladu, aby dosáhl co nejvyšší možné spravedlnosti.
Byla tedy tehdejší spravedlnost lepší než dnešní?
Hlavně byla účelná. Pokud někdo zavraždí tři lidi a my dnes pokrytecky hledáme polehčující okolnosti a snažíme se takového lotra převychovat, není to správné už z hlediska úcty k těm zavražděným! I ve středověku soudci uvažovali o možnosti, jak zločince napravit (ale to se většinou netýkalo vrahů!). Pokud byla naděje, dali mu šanci. Pokud však bylo zřejmé, že náprava není možná, musel soudce poslat zločince na šibenici, jinak by sám nesl zodpovědnost za to, pokud by zločince pustil a on zase loupil, případně i vraždil. Předkové se dívali na trest smrti jako na profylaxi – společnost se zbavovala potenciálního nebezpečí.
Přijde vám to spravedlivé?
Mně to připadá poctivé. Člověk musí mít úctu k životu, ale oboustranně. Není možné, abychom zavírali oči před krutostí vrahů! Nikdo nevraždí omylem, dělá to s plným vědomím. Musí být tvrdě potrestán, pak by si třeba někteří potenciální vrazi svůj skutek rozmysleli. V USA, které považujeme za vzor demokracie, tresty smrti existují. Psychologové vám navíc potvrdí, že existuje úzká skupina lidí, kteří jsou nepřevychovatelní.
O psaní se říká, že se rodí z bolesti. Mnoha autorům se nejlépe píše, pokud procházejí životními zlomy nebo jsou vnitřně rozerváni. Podepsal byste to?
Mé knihy jsou populární právě proto, že se nerodí v krizi a konfliktech. Spousta autorů si podle mne na umělce hraje a má pocit, že k umění patří krize a rozervanost. Ale ono to tak není. Literatura dávala od nejstarších časů především naději a víru, že život pozemský je krásný. To já respektuji a tvořím tak, abych lidem tyto hodnoty dával. Kdo chce psát pozitivně, sám nemůže být negativní. Žiji spokojeně a práce mne opravdu naplňuje. Proto v mých knihách nejsou hrdiny devianti, alkoholici, pedofilové, úchylové a idioti.
Taková je třeba celá skandinávská literatura.
Skandinávci sami o sobě moc normální nejsou (smích). Čím méně slunce máte, tím více na vás padá depresí. Podívejte se třeba na Mikaela Blomkvista z Millenia a Řeka Zorbu. To je úplně jiný pohled na život. Rozervanost je podle mne póza, která patří k image některých umělců, ale ne do literatury pro normálního čtenáře.
Čtete recenze svých knížek? Mnoho autorů tvrdí, že nikoliv, ale podezřívám je, že lžou.
Já je čtu, pokud se mi dostanou do ruky. O připomínkách přemýšlím, zda jsou oprávněné, a pokud ano, jak to příště udělat lépe. Většina recenzentů je však vůči mně velice laskavá.
V knihovnách jste v posledních čtyřech letech nejpůjčovanější autor. Mě by zajímalo, jak se srovnáváte s tím, že statisíce lidí si vaši knížku nekoupí, ale půjčí si ji a vy z toho nic nemáte?
Je spousta lidí, kteří nemají na to, aby si knihy koupili, ale milují literaturu. Češi jsou díky síti knihoven jedním z nejsečtělejších národů. Už Umberto Eco říkal, že knihy se píší proto, aby byly čteny. Vše, co k tomu přispěje, je užitečné. Chci, aby mé příběhy přinášely potěšení. To, co si vypíšu, mne uživí. Pokud se dostane část mé produkce do rukou čtenářů díky knihovnám, tak zaplaťpámbu!
Člověk jako vy, který vzdělává český národ v jeho vlastních dějinách, asi musí cítit smutek, když občas zaslechne, jak špatně je na tom mladá generace v oblasti historie.
V biskupském gymnáziu v Kroměříži jsem potkal vzdělané děti, naopak v Ostravě mě div netloukli po hlavě. Takže nelze paušalizovat. V každé generaci jsou lidé, které historie zajímá a které ne. Problémem je spíše obecné klima současné společnosti. Elity nejsou vzdělané, nechovají se kultivovaně, pak nemůžeme chtít, aby se tak chovali lidé, a zvláště mládež. Vezměte si naše politiky. Ve své argumentaci se neodkazují na literaturu, historii či slavné panovníky, prostě proto, že o tom mnoho nevědí. Rezervy mají určitě i učitelé. Vadí mi takoví, kteří se dívají na školu jen jako na zaměstnání. Pokud by měli učit o půl hodiny víc, už jsou hysteričtí a chtějí prémie... čili chyba je v nás dospělých, ne v dětech.
Vaše knihy se prý podařilo prodat do Německa.
Jáchymovští démoni vycházejí německy právě v těchto dnech, nakladatelství MOBA navíc prodalo licenci na mou knihu Tajemství abatyše z Assisi, jeden z příběhů Oldřicha z Chlumu. V Německu vyjde koncem tohoto roku pod názvem Die Toten vom Jakobsweg. Editorům se líbila, v příštím roce vyjde další, a sice Adventní kletba.
Historické osobnosti představujete často v novém světle nebo doposud neznámém vyznění. Který historický fakt nebo zjištění pro vás samotného byl nejpřekvapivější?
Odlišná interpretace historických osobností je běžný výsledek každé revoluce. Je logické, že po roce 1989 oficiální historiografie mnoho věcí přehodnotila. Já ale nejsem konjunkturální autor, nové pohledy přejímám jen tehdy, pokud je sám považuji za správné, nebo k nim nezávisle dospěji na základě studia pramenů. A protože už mám na hlavě šediny, v historii mne těžko něco opravdu překvapí. To spíš mne stále a stále překvapuje naše současnost.
Kdysi se o jediném českém spisovateli, který se psaním uživí, mluvilo o Vieweghovi. Poslední roky mám pocit, že bych tam zařadil i vás, soudě dle ohlasu a popularity vašich knih. Je to tak?
Protože jsem v osobním životě určitě mnohem střídmější a skromnější, pak potvrzuji – ano, i já se psaním uživím.
