Kromě Štefana Margity, jenž má svůj repertoár, je to právě Černoch, kterého v posledních letech zvou přední zahraniční scény. Doma ale pořád není příliš znám. Dvořákova Praha se tedy zjevně chtěla v rámci své komorní řady blýsknout dvěma zásluhami: jednak jako první představit Černocha v Praze celovečerním recitálem v Anežském klášteře, jednak uvést málo známý Dvořákův písňový cyklus Cypřiše, určený pro tenor a klavír. Ten nebyl dosud rodilým mluvčím nikdy v úplnosti proveden.
Upřímně řečeno, je to nevděčně těžká kláda. Počínaje nepřirozeně květnatými verši Gustava Pflegra-Moravského, přes hlasovou polohu oscilující mezi tenorem a barytonem až po předimenzovanost cyklu, čítajícího osmnáct písní a trvajícího kolem čtyřiceti minut. Mladý Dvořák do něj vtělil melancholii z nenaplněné lásky k Josefíně Čermákové, ale génius v něm se teprve klubal, ostatně asi ne náhodou jednotlivé písně později přepracovával a přeskupoval do stručnějších celků.
Černoch má hlas, který ho jasně staví po bok největších tenoristů současnosti. Jeho tenor je plný lesku, je v něm mužná síla i elegantní lehkost. Všechny tyto kvality už před časem vynikly, když s Českou filharmonií zpíval Verdiho Requiem. Jenže má to háček: tenhle pěvec je zvyklý malovat svým hlasem velká plátna a s kresbou miniatur nemá prakticky žádné zkušenosti. A začínat právě s Cypřišemi byl hazard, který měl tenorista odmítnout, protože to by byla extrémní výzva i pro mimořádně zkušeného interpreta písní.
Příliš operní vášně
Výsledkem bylo, že člověk sice vnímal krásný hlas, ale i když se jeho majitel pokoušel o ztišování a vůbec o intimní výraz, tak zvuk se nechtěl poddat, pořád zněl s operní silou a zřetelná slova z něj vyvstala jen občas. To je ale přesný opak toho, čím by se měl vyznačovat přednes písní. Že zpíval z not, mu nelze vyčítat, i s pultem před sebou může zpěvák působit svobodně a uvolněně – a takový dojem Černoch nedělal. Spíš se zdálo, že s písněmi bojuje, až postupem času jeho hlas začal znít unaveně, což se nejspíš projevilo i v druhé polovině koncertu, v níž zazněly čtyři písně Johannesa Brahmse a nakonec efektní, opeře přece jen bližší tři písně Richarda Strausse. Jako přídavek Černoch zazpíval Když mne stará matka, ale zase – bylo to spíš vášnivé vyznání lásky operního milovníka sopranistce na jevišti, nikoli tichá vzpomínka na matku...
Na klavír doprovázel Ivo Kahánek, který ze svého partu vytěžil vlastní poezii, ale to nespravilo dojem, s nímž člověk odcházel: totiž že Černocha měl festival představit v áriích. Možností by přece bylo spousta, včetně Dvořákových oper a oratorií. Cypřiše v současnosti nikdo v Česku na „festivalové“ úrovni nezazpívá. Pokud by tedy nebylo představitelné ani reálné nabídnout projekt třeba nějakému britskému pěvci (zvlášť když kurátorem letošní komorní řady je britský houslista Daniel Hope), který by je zazpíval v překladu, tak by zkrátka musely ještě zůstat ležet ladem. Festival se přece chce prezentovat světovostí, nikoli dramaturgickými senzacemi na úkor kvality.
