Kapela milovaná i zatracovaná vyprodává haly, ale zároveň čelí kritice, že její hudba je nudná a plná klišé. „Klišé je něco, na čem je rock postavený,“ oponuje baskytarista kapely Mike Kroeger.
Nickelback má na svém kontě řadu úspěchů, mimo jiné jste druhou nejprodávanější zahraniční kapelou ve Spojených státech, těsně za Beatles. Je to příjemný pocit?
Takovéhle statistiky se samozřejmě krásně poslouchají. Myslím, že poslední dobou postupujeme opravdu dobře a užíváme si to. Být v rockové kapele a koncertovat po světě je prostě super, baví nás to.
A vaše koncerty jsou většinou vyprodané. Na druhou stranu vás novináři i kolegové muzikanti kritizují. Padají i výroky, že „vraždíte rokenrol“. Jak na to reagujete?
Řekl bych, že je docela lichotivé, když nás lidi obviňují ze zabíjení rokenrolu. To je přece docela velká věc, nemyslíte? Nevím, jestli si můžeme připsat v tomhle všechny zásluhy. Určitě bychom našli i někoho dalšího, kdo přispěl k vraždění muziky.
Takže předpokládám, že námitku, že vaše hudba je plná klišé, taky neberete vážně.
No, ale na tom něco je. Jenže tak to do jisté míry bylo vždycky, ne? Když si poslechnete písničky ze sedmdesátých nebo osmdesátých a dokonce i dřevní věci z padesátých let, tak vždycky najdete nějaká klišé. Hlavně si však nemyslím, že to je nezbytně negativní pojem. Klišé je něco, čemu všichni rozumějí. Něco, co řeknete nebo uděláte, a většina lidí s tím bude souhlasit. A popravdě řečeno, rocková hudba takhle vždycky fungovala.
Ještě jedna statistika. Nickelback má šest nominací na Grammy, tu cenu jste však zatím nikdy nezískali. Myslíte, že by tohle mohlo proměnit pohled na vaši kapelu?
Nemyslím si, že Nickelback ocenění gramofonkem by nějak vychýlili rotaci Země nebo změnili cokoliv jiného. Ovšem nemám velké naděje, že bychom Grammy v budoucnu dostali, takže to asi nikdy nezjistíme.
Loni jste na koncertech zařadili coververze písní od Bryana Adamse nebo Eagles. Jak jste je vybírali?
Seděli jsme a přemýšleli nad písničkami, které by lidi znali a mohli si je s námi zazpívat. Hotel California od Eagles a Summer of 69 od Bryana Adamse, to byla dost jasná volba. Vůbec nezáleží na tom, ve které zemi hrajete, jakým jazykem tam lidi mluví, každý tyhle písně zná.
Taky jste zahráli Hero, která doprovázela film Spider-Man. Mám pocit, že lidem na dřívějších turné docela chyběla. Proč jste ji dřív nehráli?
Vlastně nevím, proč jsme ji vynechávali. Naštěstí pro nás můžeme vybírat ze spousty dalších hitů. To je vlastně velké požehnání, když se můžete rozhodnout nezahrát některé pecky, a přitom stále mít koncert plný hitů.
Sehrálo v tom roli, že písnička je sólovka vašeho frontmana?
Jako Nickelback jsme se rozhodli, že ji nechceme dělat, už když ji Chad do kapely donesl. Nechali jsme ho, ať se jí chopí sólově, což udělal s Joseym Scottem. Z Hero se stal hit a my jsme s tím byli srovnaní. Hrát ji na koncertech nám teď vůbec nevadí. Prostě jsme si dřív mysleli, že to pro nás není. Ale když ji teď hrajeme živě, lidi to milují.
Chad je váš mladší bratr, je frontmanem kapely a vy hrajete na basu. Není to problém?
Jestli mi vadí, že on je známý a já ne? Ani v nejmenším! Nikdy jsem nechtěl být slavný a udělal jsem vše pro to, abych nebyl. Pro mě to prostě není zajímavé a jemu to naopak vyhovuje. Aspoň myslím. Nedávno se novinář pozastavoval nad tím, že jsem jediný z kapely, kdo nemá svou stránku na Wikipedii, a já si myslím, že to je super. Nechci ji mít, dokonce jsem dotyčného donutil, ať mi slíbí, že mi ji nikdy nezaloží. A moc rád bych vás poprosil, abyste mi slíbil totéž.
To vám slibuju určitě. Ale jak to přijde, že nechcete být slavný, ale hrajete ve slavné kapele?
Nějak se ukázalo, že můžete hrát ve slavné kapele, aniž byste byl slavný. A pro mě je to vysněný svět. Lidi poznávají naši hudbu, mého bratra a mě ne. To je fantastické!
