Tím šamanem, který lijavec zažene aspoň v myslích návštěvníků, měla a mohla být Caro Emerald, jež míchá electroswing s jazzem a na kterou se mělo podle všech očekávání tančit jako o život, protože takové puzení prostě její hudba vyvolává.
Jenže se ukázalo, že nekončící příval vody je právě ta bariéra, která holandské zpěvačce trochu rozkopala hračky.
Známkujte Colours of OstravaHudební přehlídku můžete hodnotit zde  |
V suchém areálu by se pod jejím pódiem alespoň trochu vlnil každý až do zadních řad, takovou podmanivou moc její produkce má. Pod pláštěnkami a na blátě však houpavá, ale příliš klidná hudba tenhle účinek prostě nepřinesla. Vůbec to nebyl špatný koncert. Jen na něj nebyla ta správná nálada a Caro Emerald ji přes všechen svůj šarm v moknoucím davu nedokázala vyvolat.
Naopak efekt „tanči, jako by to byl tvůj poslední tanec“ spolehlivě vyvolala drsná partička „irských“ pankáčů, ve skutečnosti Američanů, kteří si říkají The Goddamn Gallows, tedy v překladu zatracené šibenice. Energické vystoupení strhlo každého. Pětice potetovaných muzikantů valila své songy pomocí kytary, bendža, kontrabasu, akordeonu, ale i valchy.
A právě akordeonista a valchař, který si říká TV’s Avery, nedbal deště a v rámci párty, kterou vystoupení jeho kapely je, opustil bezpečí krytého pódia a vydal se všanc rukám publika v ukázkovém stage divingu. Obdobnou radost rozdávali ve stejný čas na jiné scéně také Monkey Business, stálice tuzemské hudební scény, jejíž našlapaný set také nenechá nohy v klidu.
Ve srovnání s těmito koncerty předvedli očekávání irští indie rockeři Kodaline odpovídající, ale přesto daleko méně strhující show. Svůj ryze kytarový folk rock první desky umně namíchali s písněmi z druhého alba obohaceného o synťáky.
Záběry na zelené irské pláně, jež běžely za kapelou, písně obohacovaly, ale ty by samozřejmě fungovaly i samy o sobě. Kodaline jsou skvěle vyhraní a Steve Garrigan má výtečný hlas. Přesto se jedná o muziku, kolem které lze projít na festivalu, aniž by vás strhla.
