Právě to ji hned na začátku románu donutí najednou cítit všechny vůně, které do té doby byly pomíjenou samozřejmostí. Je v nich ukryto všechno, co už se zdá dávno ztraceno: dětství, první láska i zklamání. Engerová čtenáři neskrývaně nabízí cestu do vlastních vzpomínek, kdy času byla spousta, ale přesto běžel moc rychle.
„Je to něco víc než vůně. Není to špinavým, nasládlým, mokrým oblečením..., nýbrž tou zřetelnou vůní dětství, nad níž člověk nikdy nadvakrát nepřemýšlí, když přijde domů ze školy, z večírku, z pokeru hraného u někoho na půdě, když se vrátí domů po prvním polibku za garážemi,“ píše a vám před očima vyvstávají vlastní vzpomínky.
Z obálky knihy Matčiny dary
Engerová přesto při psaní správně vytušila, že aby čtenáře zaujala, nemůže se pouze utápět v nostalgii nad troskami svého mládí. Román proto zakládá na poněkud kuriózním koníčku své matky, která si velmi puntičkářsky zapisovala veškeré vánoční dary, které její rodina dávala i dostávala. Prostřednictvím čtyřicetistránkového seznamu se pak před spisovatelkou i čtenářem otevírá historie téměř celé její rodiny.
Jen díky podivné úchylce matky se autorka rozpomene na panenku, kterou dostala ve dvou letech, nebo na podivné tety a strýčky a jejich ještě podivnější dary, jež by jinak navždy zůstaly v zapadlých koutech paměti. Seznam ji navíc inspiruje k sepsání rodinné kroniky, jež sahá až ke konci 19. století.
Engerová tak dává na frak zarytým odpůrcům obdarovávání a skladování věcí. V jejím podání i poslední nevkusná konev či ponožky od prastrýčka ze sedmého kolene mohou mít svůj význam pro objevování vlastní minulosti. A to i v situaci, kdy člověku umírá rodič před očima a vše ztrácí smysl. I přes chladné kulisy norské krajiny tak čtenář v knize z nakladatelství MOBA nachází teplo. Hřejivost výjimečnou ve všedním životě i v norské literatuře.
