Že Vlk z Královských Vinohrad stojí „mimo veškeré kategorie“, jak tvrdí umělecký šéf festivalu Karel Och, nepřekvapí – tak točil Němec vždycky. Nezaskočí ani, že trvá jen málo přes hodinu, třebaže sleduje více než třicet let autorova života od bouřlivých 60. let přes emigraci až po návrat – Němec tradičně nesnášel plýtvání filmovým časem i prostředky, dokonce žertoval, že každý český film s rozpočtem nad deset milionů korun hraničí s hospodářskou kriminalitou.
Mádl bez scénáře
Soupeři Němcova filmuUčitelka – slovenská moralita z 80. let v režii Jana Hřebejka |
Ví se také, že hrdinu inspirovaného režisérem samým si zahrál Jiří Mádl a jeho vypravěčské alter ego Karel Roden, že se točilo na reálných zastávkách režisérova života od festivalu v Cannes přes Ameriku až po karlovarský festival, kde před deseti lety Němec převzal Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světovému filmu.
Ví se, že snímek dokončoval druhý režisér Tomáš Klein, protože Němec zemřel na rakovinu den před natáčením poslední scény, ale že se střihačem Josefem Krajbichem materiál střihal průběžně, takže autorský rukopis zůstal nedotčen.
Vlastně se ví všechno – přesto si nikdo nedokáže představit, co uvidí.
Přesně v tom se totiž Němec vymykal nejen své generaci české nové vlny. Studentům vysvětloval tajemství tvorby ve dvou krocích – zaprvé impulz, nápad, důvod a zadruhé vědomí, že to chci udělat tak, jak to neudělá vůbec nikdo jiný. Aneb „Dělám jenom filmy, které chci vidět v kině, a vím, že je nikdo nenatočí, tak je dělám sám“.
Opisovat od Jana Němce se nedalo, svou představu nosil výhradně ve vlastní hlavě. Ani herci vesměs netušili, jak bude výsledek vypadat. „Byla to taková horská dráha, scénář jsem nikdy nedostal,“ líčí Jiří Mádl. „Večer mi přišla zpráva, jestli bych nemohl s sebou vzít ty černé boty, co jsem měl, a jestli nemám třeba hnědou bundu nebo něco takového. Tak jsem si nařídil budíka, usínal a říkal si, co tak asi zítra před tou kamerou vlastně budu dělat.“ Nakonec však vesměs podlehli Němcovu kouzlu, síle, energii.
A samozřejmě vtipu.
Tři roky po strhujícím americkém snímku Vlk z Wall Street, který natočil Martin Scorsese s Leonardem DiCapriem v titulní roli, použil Němec podobný název. A vysvětlil jej s humorem sobě vlastním. „Proč se můj opus jmenuje Vlk z Královských Vinohrad? Protože proto. Jsem totiž takový DiCaprio a Scorsese v jednom. Vyprávím podobný příběh. Je o zlovolném sebestředném jedinci toužícím po slávě, penězích a hlavně po moci, velkém to afrodiziaku, na které jako mouchy sedají krásná děvčata. Na ta jsem byl celý život. Chtěl jsem dobýt svět,“ přiznal. A nebyl v tom sám, jak ostatně film ukáže.
V nejlepší formě
„V naší filmařské branži byli ještě dva podobní: Miloš Forman a Jiří Menzel. I o nich se něco dozvíte. Já se otevřu jen osobně. Pravda, nic než pravda,“ vzkázal Němec divákům Vlka z Královských Vinohrad. Pokud jde o způsob vyprávění, je nasnadě, že svou filmovou závětí rozhodně nehodlal ušlechtile nudit: „Žádná úcta k zavedeným filmovým postupům. Pokojně a disciplinovaně jsem natočil O slavnosti a hostech či Kafkovu Proměnu, ale tady máme děj a příběhy časem prověřené, takže znovu na frontu. Show must go on!“
A show zjevně pokračovat bude, třebaže už bez Němce, kterého na festivalu vedle světové premiéry jeho posmrtného díla připomene ještě křest druhého dílu Němcovy monografie od Jana Bernarda. „Věřím, že jsme film dokončili v duchu, jaký by si on sám přál. Možná by se vztekal nad některými detaily, ale celek je myslím Němec v nejlepší formě,“ tvrdí o Vlkovi z královských Vinohrad Tomáš Klein.
Vlastně i o vlkovi – svérázném bouřlivákovi, kterému za školních let prý přezdívali postrach Vinohrad. „Ta moje hlavní třída, moje tepna života až k jeho konci, od svatováclavského koně ke strašnickému krematoriu a odtud ven do vesmíru, je takový Sunset Boulevard. Sunset Boulevard, který začíná ve špinavém Down Town v Los Angeles, projíždí Hollywoodem a končí v Pacifickém oceánu při nádherném západu slunce. Ale zůstaňme v Praze a při zemi,“ shrnul Jan Němec svou představu o vlastním filmovém životopisu.
