Kolekce obsahuje spoustu zajímavých písní ve formě domácích nahrávek. Proč jste je nevydal už dříve?
Měl jsem stále co nabízet z archivu Supraphonu. Sice jsem věděl, že jsou ještě větší archivní hlubiny, ale připadaly mi nepoužitelné, protože možnosti vyčištění těch nahrávek tak, aby byly srozumitelné, dříve nedosahovaly takové úrovně. Teď jsem však dospěl k názoru, že už můžu hrábnout do dosud nevydaných a nevydatelných věcí.
Ty nahrávky jsou pravý underground, pořád to dost šumí. Bylo s nimi asi hodně práce, že?
S kamarádem Jiřím Toufarem, který má dobře vybavené studio, jsme na tom strávili několik měsíců.
Obálka desky Tarantule a jiné nevydané songy
Za jednotlivými skladbami musí být spousta příběhů.
Když jste zmínil termín underground, tak třeba píseň Blues cestujícího Středoevropana skutečně vznikla pod úrovní chodníku v Mánesově ulici, kde bydlel Jaroslav Jakoubek. Tam jsme se slézali v těch nejhorších dobách, kdy jsme byli oba zakázaní, a chodilo tam pár dalších přátel jako třeba publicista Jan Petránek, který se tehdy živil jako topič v Mitasu. Nahrávka vznikla na můj magnetofon bez jakýchkoli zvukových vylepšování. Takže tohle je klasický underground.
Vaše texty působí neskutečně lehce. Vznikají také s lehkostí, nebo je to někdy těžší porod?
Já to zúžím na mou spolupráci s Petrem. Skici vznikaly naprosto spontánně, samy si o to řeknou, abych si je zapsal v noci po paměti, ve tmě v biografu nebo v nabité tramvaji. Další vývoj už byl komplikovanější. Skoumal mi hrál svoje varianty, hudební nápady a taky navrhoval, kudy by se text mohl dál vyvíjet. Takže někdy to trvalo dlouho.
Na desce je také skladba Patnáct, kterou jste napsali s Petrem Skoumalem, ale původně ji nazpíval Václav Neckář. Jak k tomu došlo?
Tahle píseň vznikla úplně na začátku naší spolupráce v polovině šedesátých let. Text byl lyrický, nebyla v něm žádná legrace, tak jsme ho nezpívali, ale udělal ji asi v roce 1965 Václav Neckář. Dokonce se dostala i do Houpačky Jiřího Černého. Končila tedy lyricky: zmizí do míst, kde kvete divizna, a je jí patnáct, patnáct a pomoci jí není. Pro nás to byl uzavřený příběh. Nikdo z nás nebyl lyrik Neckářova formátu. Oprášili jsme ji až v roce 1981, ale abych ji mohl zpívat, dodal jsem text o muži, jehož lákalo mládí tak nezralé... a dostal patnáct, patnáct, patnáct let. Jediná naše píseň, která začala žít vlastním životem po takové pauze.
Vy jste zažil různé zákazy a omezení, ale předpokládám, že kolem toho byla i legrace.
Zajímavé je, jak to vnímali pořadatelé našich koncertů mimo Prahu. Kupodivu se nejvíc báli písničky, která není ani o maršálech, ani o dupajících králících, na které přišlo udání, ale o vědcích: zase zasedá vědecký kongres, začal před rokem a trvá dodnes. To vadilo, protože pořád něco zasedalo. Jeden den RVHP, druhý Varšavská smlouva, další ústřední výbor KSČ a lidi se začali hned smát.
Jaké udání přišlo na píseň Jak mi dupou králíci?
Napsal to soudruh, kterému říkám charakterní udavač, protože se pod to podepsal – Otakar Dvořák, Praha 10. Ale hlavně si to vymyslel. Měl fikci, že jsme píseň hráli čtyřikrát za sebou, což se nestalo, a právník Činoherního klubu to a další bludy následně vyvrátil. Jenže soudruh musel mít poslední slovo, takže ještě napsal, že si to možná popletl, ale stejně jsme urazili sovětské hrdiny, protože v mém textu pochodují králíci v trojstupech a útvarech. Zase výmysl! Žádné útvary v té písni nejsou.
Přitom vaše texty nebyly zamýšlené úplně jako politická satira, ne?
Právě že ne. Často vznikaly ještě před rokem 1968. Ale ani pak to nebyla přímá reakce na srpnové události. Vždycky jsme měli psinu ze satiry, která tepala nešvary. Víc nás bavila významová mnohovrstevnatost, z níž si lidi sami něco vybírali. Představuju si, že se tenhle soudruh Dvořák vrátil z představení strhaný, nemohl usnout a říkal si, že přece musí přijít na to, v čem to bylo! A přišel na to.
