RECENZE: Elektra jako turistka v muzeu. To je nápad z blešího trhu

Operní režiséři se předhánějí v aktualizování příběhů, ale jejich nápady jsou čím dál směšnější a obnošenější. Důkazem je i nová inscenace Straussovy Elektry ve Státní opeře.

Poslední premiéra letošní sezony i poslední nová inscenace před rekonstrukcí Státní opery je koprodukcí s divadly v San Francisku a Karlsruhe. Teoreticky by se tedy mohlo čekat, že pozvedne upadající úroveň první české scény. Nepozvedla.

Antický námět o šílené touze po pomstě Strauss zpracoval do hutného, dusného a drtivého dramatu. Provázaná, skálopevná partitura nedává režisérům moc šancí, aby do ní vtlačili nějaký další příběh. Však také ti moudří se do ní nedobývali. Třeba (mezitím již zesnulý) Patrice Chéreau, jehož Elektru nedávno odvysílala do kin Metropolitní opera. Nijak konvenční Chéreau nepotřeboval antické hábity, přesto v prvé řadě interpretoval lidské drama.

Richard Strauss: Elektra

60 %

Dirigent: Roland Böer

Režie: Keith Warner

Scéna: Boris Kudlička

Premiéra 10.června 2016 ve Státní opeře

Britskému režisérovi Keithu Warnerovi, jenž je podepsán pod pražskou inscenací, však originál nestačil a děj zasadil do muzea antických dějin. Už před začátkem představení divák sleduje na jevišti lidi chodící kolem vitrín. Jedna návštěvnice zůstane i po uzavírací hodině a podle režiséra dojde prostřednictvím útržků ze života Elektry a vystavených artefaktů k sebepoznání.

K jakému a proč vlastně, ví snad jen režisér sám. Z hlediska diváka to dopadá stejně jako většina podobných aktualizací. Prvních pět minut hledí na provoz muzea. Pak se režisérova koncepce někam vypaří a zůstane jen původní příběh, nesmyslně zasazený mezi vitríny. A i když některým scénám nelze upřít čistě divadelní účinek, třeba vracejícím se vzpomínkám na zavražděného otce nebo v patře se vysouvajícímu růžovému pokojíčku Elektřiny sestry Chrysothemis, myšlenka v tom žádná není.

A zase kuchyně

Některé postupy jsou už tak obnošené, že patří do popelnice. Třeba následující sled režijních úvah: v opeře se řeší rodinný problém. To je současné téma. A co symbolizuje současnou rodinu? No přece kuchyně! Jedna byla před časem k vidění i ve Státní opeře v inscenaci Straussovy Salome. V Elektře je zase jiná, pěkně zelená, se záclonkami, skoro jako z Ikey. Elektra v ní vede rozpravu s Klytaimnestrou, posléze Orest v šuplících i v ledničce hledá, čím by svou matku zavraždil, až najde igelitový pytlík, který jí přetáhne přes hlavu ještě předtím, než ji nad dřezem praští.

Ostatně i samotný nápad s muzeem snad režiséři kupují na bleším trhu. Tak třeba v Berlíně měli před časem Verdiho Aidu, která se odehrávala v muzeu staré egyptské kultury, v němž rovněž chodili kolem vitrín turisté. Před pár lety se v Salcburku Verdiho Trubadúr ocitl v muzeu mezi obrazy a hlavní hrdinka hledala sebepoznání jako průvodkyně. Porovnávat se dá jen míra absurdity, nikoli myšlenkové nosnosti.

Od mezinárodní koprodukce by se snad daly čekat kvalitnější pěvecké výkony, než na jaké jsme v Praze zvyklí. Aspoň v hlavních rolích (menší zpívali domácí pěvci). Jenže Elektra patří k nejtěžším operám. Své o tom vědí i světové scény, včetně Metropolitní opery, v níž zpívala před sedmi lety (ale víckrát už ne) právě Elektru britská sopranistka Susan Bullocková, která se nyní představila i v Praze. Není to však hlas, který by silou i výrazem vystihl šílené emoce běsnící i úlisné ženy, vegetující jen pro pomstu. Může být zajímavý v jiných rolích, ale na Elektru je slabý, zvláště v hlubší poloze téměř neslyšitelný, neupoutá barvou ani výrazem. Její zpěv je jakoby mdlý a celkovému jevištnímu dojmu nepomáhají ani bunda a tenisky.

Zase jinou než patologickou vášeň musí vyzpívat Chysothemis, zoufale toužící po normálním životě. Sopranistka Anna Gablerová technicky ani výrazově k této roli nedorostla. Její zpěv působí titěrně, chybí mu svítivé vrcholy.

A pak je tu Elektřina matka Klytaimnestra, která předtím zavraždila krále Agamemnona. Hysterická, napůl groteskní figura, pronásledovaná děsivými sny. Její rozpoložení musí vycházet i z hrdla. Sopranistka Rosalind Plowrightová byla vždy inteligentní interpretka, schopná s hlasem skutečně tvořit, ale na tuto roli nestačí. Nižší tóny násilně dobarvuje, ve vyšších nepříjemně kvílí bez skutečného dramatického účinku.

Jediný, kdo se dal poslouchat bez pocitu nudy, byl maďarský barytonista Károly Szemerédy v roli mstitele Oresta. Zpíval efektně znělým a kovovým hlasem, jenže roli mu kazil režisér. Oblékl ho do jakési uniformy, ale nebylo jasné, zda je to voják, dopravní pilot, nebo hlídač v muzeu. Když Orestes zabil Klytaimnestru, počkal si na jejího muže Aigistha v posteli pod pokrývkou. Pak ho honil se sekerou po jevišti. Divák nevěděl, zda se má bát, nebo smát.

Pokud někdo v nové produkci zaslouží uznání především, tak německý dirigent Roland Böer. Hudba, kterou napsal Strauss, je ohromující, ale snadno se může zvrtnout v nesnesitelný rámus. Böer však zvuk ukočíroval, mírnil ho, dokonce až k subtilnosti, která ve Straussovi rovněž nechybí. Přitom neubral na dramatické intenzitě a celkem zvládl i souhru s jevištěm. Orchestr Státní opery obvykle neoslňuje, ale s dobrým dirigentem může očividně podat kvalitní výkon i v náročném díle.

Celkový dojem to přirozeně nespravilo. A už vůbec to nespravilo špatný dojem z uplynulé sezony (respektive uplynulých sezon) Opery Národního divadla. Kde končí managementem často zdůrazňované podfinancování a kde začíná neschopnost samotného managementu, to je otázka.